Česká společnost je vůči zločincům tvrdá, míní terapeutka vězňů
České soudy mohou ukládat účast v terapiích, díky nimž násilník pracuje na zvládání agrese či vztahových problémů. Cílem je snížit riziko opakování. Výrazněji se tento nástroj využívá až v posledních letech, kdy vznikly specializované programy. Jedním z nich je i Stop násilí organizace Diakonie ČCE. „Důležité je, aby práce nekončila odchodem z vězení,“ říká v rozhovoru terapeutka Iveta Součková.
Zájem o terapie pro lidi, kteří se dopouštějí násilí, roste. Znamená to nutně, že násilí v českých vztazích přibývá?
Ne nutně. Když se o těchto programech mluví a dostávají se do médií, lidé snáz a častěji pomoc vyhledají. Obzvlášť mladší generace má k terapii úplně jiný přístup. Jsou informovanější, téma se probírá ve školách a nevnímají to jako stigma. Díky tomu přicházejí včas a ve fázi, kdy se dá problém ještě zastavit.
Tohle vás čeká v base. Vězeňská služba ve videu radí, co si vzít a proč nikomu nevěřit |
A starší klienti?
Ti mají stále zábrany. Pomoc vyhledávají později, někdy až ve chvíli, kdy je situace dlouhodobě vyhrocená. Typické jsou pak případy, kdy se násilí řeší až po letech. Měla jsem například klientku, která žila ve vztahu s násilníkem desítky let a pomoc vyhledala až ve chvíli, kdy už byla psychicky vyčerpaná.
S jakými klienty pracujete?
Když jsme s programem začínali, bylo víc dobrovolných klientů. Jak se služba etablovala a začaly ji využívat soudy, rozhodli jsme, že se zaměříme na terapeutickou práci s klienty, kteří by jinak kvůli nedostatku odborných služeb nezískali náhled na své násilné chování. Většina klientů dnes přichází v rámci nařízených programů. Buď v probačním dohledu, nebo ve věznici.
Nacházíte v práci s vašimi klienty nějaký společný vzorec, který se v jejich příbězích opakuje?
V terapii pracuji především s životním příběhem klientů. Ve věznici to pro ně bývá zpočátku překvapením, protože nejsou na civilní přístup ve vězeňském prostředí zvyklí. Přicházejí totiž s naučenými formulacemi o vině a odpovědnosti, ale postupně zjišťují, že mohou svůj příběh vyprávět ze svého pohledu.
Nestojíš za nic! Domácí násilí přitvrzuje, hojně postihuje i děti |
Prvních pět sezení mě zajímá především, v čem vyrůstali, co je formovalo, jaké byly klíčové momenty jejich života. Právě tady často najdeme kořeny násilného chování. Klient si postupně uvědomuje, odkud pramení jeho napětí a hněv a proč přerostl v agresi.
Za násilím tedy nestojí jeden konkrétní důvod?
Přesně tak. Každý příběh je jiný. Neplatí ani to, že by všichni klienti měli nutně špatné dětství. Ve věznici se setkávám i s lidmi z velmi dobrého zázemí. Během našich rozhovorů se často ukazují jako skrytá příčina násilného chování narušené vztahy, problémy v komunikaci a neschopnost nastavovat hranice.
Iveta Součková
|
Jak vypadají další sezení?
Při nich už směřujeme víc do budoucna. Společně hledáme konkrétní způsoby, jak tyto situace zvládat jinak, a snažíme se upevnit nové vzorce chování. Důležité je i to, aby práce nekončila odchodem z vězení. Po propuštění pracujeme s klienty a snažíme se je zapojit i do další péče venku. Pokud klienti pokračují v terapiích i po propuštění aspoň rok, většině se daří změny udržet.
Většina vašich klientů má terapii nařízenou soudem. Mají i tak motivaci svou situaci změnit?
Ne všichni. Vždy bude část lidí, kteří chtějí žít kriminálním způsobem života. Pak jsou ale i ti, kteří se dostanou do bodu, kdy už jsou tímto stylem života unavení a chtějí změnu. A právě s nimi má smysl pracovat. Nepracuji s lidmi s vážnými psychiatrickými poruchami nebo deviacemi, ale s těmi, u kterých existuje potenciál, že na sobě budou chtít pracovat a do vězení už se nevrátí.
Jak je od sebe rozpoznáte?
Na začátku vždy probíhá vstupní rozhovor. Při něm zjišťujeme, proč chce klient do terapie vstoupit a jak se dívá na svou trestnou činnost a své jednání před nástupem do výkonu trestu. Už v této fázi si vytváříme představu o tom, jestli má smysl s ním pracovat a jestli je schopný nějaké sebereflexe.
V terapii pracuji s životním příběhem klientů. Ve věznici to pro ně bývá zpočátku překvapením.
Iveta Součková
Zároveň vycházíme i z doporučení Vězeňské služby, která má o těch lidech dlouhodobější přehled. Terapie je totiž náročná a dlouhodobá práce a ne každý je na ni připravený. Klientům také hned na začátku terapie říkám, že vzájemná spolupráce a důvěra je důležitá, jinak mám právo terapii ukončit. Pak ani nepíšu zprávu pro soud.
Je těžší pracovat s lidmi ve věznicích krátce před propuštěním, nebo s propuštěnými vězni?
Ti propuštění už často přicházejí bez motivace. Mají pocit, že si trest už odseděli. Chtějí za svou minulostí udělat tlustou čáru a nevracet se k ní, zvlášť u závažných trestných činů. Naopak ve věznici bývají zpravidla otevřenější. Stále vnímají, že je to součást jejich trestu a že by na sobě měli pracovat. Ale záleží na konkrétním případu. Když někdo stráví ve věznici prakticky celý život, také je to náročné.
V čem přesně?
S takovými klienty nemáte k dispozici běžnou životní zkušenost, na kterou by se dalo navázat. O to víc se pak práce soustředí na přípravu na návrat ven. U závažných trestných činů zároveň probíhá i další odborné posuzování, které hodnotí, jak je člověk připravený na návrat do společnosti. Terapeutická práce je jen jednou částí procesu.
Týká se to i mladých lidí, kteří mají problémy s násilím?
U nich je klíčové pracovat s celým rodinným prostředím. Mladý člověk je stále součástí rodiny, vrací se do ní a je na ní závislý. A právě v rodině se často objevují faktory, které jeho chování ovlivňují. Může jít o násilí, nezájem, ale i naopak přílišnou kontrolu nebo rigidní výchovu. Proto nestačí opravit dítě a vrátit ho zpět. Ideální by bylo pracovat paralelně i s rodiči, protože bez změny prostředí se dítě vrací do stejných podmínek.
Vězni se budou učit zvládat svoji agresivitu, má to přinést snížení recidivy |
Probační program má jasný cíl – snížit riziko, že se násilí bude opakovat. Co konkrétně děláte pro to, aby se to nestalo znovu?
Důležité je načasování. Nemá smysl pracovat s někým, kdo má před sebou ještě mnoho let trestu. Program proto směřujeme zhruba na období jednoho roku před propuštěním, aby byl prostor terapii absolvovat a zároveň na ni navázat venku. Samotná terapeutická práce ve vězení trvá přibližně půl roku a nastavili jsme si minimální počet sezení, než klient dostane zprávu pro soud. Zkušenost ukazuje, že bez toho by někteří absolvovali jen několik setkání a snažili se je využít jako důkaz nápravy, aniž by došlo ke skutečné změně.
A dochází k ní opravdu?
U některých klientů ano. Máme k tomu zpětnou vazbu i od vězeňského personálu. Nejde už jen o formální prohlášení typu lituji toho, ale o schopnost odsouzených pojmenovat, co se v jejich životě dělo a proč k násilí došlo.
S programem jste pracovala ve Věznici Vinařice, kde byla odezva kladná. Jde jej ale dostat do všech českých věznic?
Není to tak jednoduché. Je potřeba spolupráce vedení věznice, vyškolený personál a prostředí, které podobnou práci podporuje. Ve Vinařicích se tyto podmínky podařilo vytvořit. Musíme ovšem brát v potaz, že v českém prostředí jde o poměrně novou věc.
Terapie se plní agresory. Přibylo žen, štvou je například děti |
Zmiňovala jste, že po propuštění je klíčový zhruba první rok na svobodě. Část propuštěných se ale do věznic opakovaně vrací. I s takovými stojí za to pracovat?
V terapii pracujeme s trestnou činností klienta. A pokud u něj vidím aspoň nějaký potenciál ke změně, má smysl mu dát šanci. Zároveň je potřeba počítat s tím, že u části klientů hraje roli závislost, ať už na alkoholu nebo drogách. V takovém případě jde o dlouhodobý proces, který často nevyjde napoprvé.
Bez této práce bychom se ale jako společnost nikam neposunuli. Část lidí samozřejmě představuje riziko a vyžaduje přísnější režim nebo specializovanou péči. Vedle toho ale existuje velká skupina těch, kteří mají šanci svůj život změnit, pokud k tomu dostanou podporu.
Máte pocit, že podpora propuštěných není dostatečná?
Česká společnost je vůči lidem s trestní minulostí poměrně tvrdá. Jakmile má člověk záznam v rejstříku trestů, naráží na problémy s bydlením i prací. Návrat do běžného života je pro něj velmi obtížný. Často ho to tlačí na okraj společnosti. Problémy, za které byl člověk odsouzený, se dají nabrat poměrně rychle, ale jejich řešení trvá mnohem déle. Pro některé lidi je navíc návrat ještě složitější v tom, že důsledky jejich činů jsou tak závažné, že se s nimi budou vyrovnávat celý život.
Další zprávy
Právě vysíláme
