Věříme ČT a ČRo. Ale sledujeme něco jiného

Probíhající souboj mezi vládou a ji podporujícími politickými seskupeními a opozicí spojenou s těmi, kteří podporují navýšení příjmů veřejnoprávních médií prostřednictvím poplatků majících charakter daně z přístupu na internet, je dnes nejviditelnějším politickým střetem v Česku.

Mnozí již konstatovali, že v době rozpadu stávajícího mezinárodního řádu doprovázeného konflikty, jejichž dopady nás zasahují citelně, či uprostřed demografické krize vyspělých zemí bychom asi mohli mít jiné starosti. Mě ale mnohem více fascinuje zcela falešná představa většiny proponentů zájmu obou mediálních institucí o jejich skutečném významu.

Vypadá to, jako by nám zcela chyběli lidé ochotni zamyslet se nad tím, že to, co v drtivé většině konzumujeme a přijímáme jako zpravodajství – informace formující naše politické názory a rozhodnutí – už dávno nevzniká v těchto institucích tak, jako tomu bylo v době vzniku jejich zákonného rámce. Ten byl psán v první polovině devadesátých let, kdy internet byl akademickou kuriozitou a mobilní telefon nedostupným luxusem.

„Lidé nemyslí tak, jak cítí“

Na té nejobecnější rovině výsledků jsme již viděli, že stávající opozici v ne tak vzdálených volbách nikterak nepomohlo, že na své straně měla obě jmenované mediální instituce. Stejně tak v tomto kontextu v často jako záporný příklad zmiňovaném Maďarsku Orbánovi nepomohla jemu zcela podřízená státní média. Nevypadá to ale, že by byl v mediálně-analytickém světě zájem podívat se na jednoduchá fakta.

Často se argumentuje průzkumy důvěry občanů vůči oběma institucím. Ta má při formování politických názorů asi stejnou váhu jako důvěra, kterou občanstvo přikládá Národnímu divadlu při svém rozhodování, jak a kde stráví večer. David Ogilvy to kdysi vystihl přesně: „Lidé nemyslí tak, jak cítí, neříkají, co si myslí, a nedělají, co říkají.“ Průzkumy důvěryhodnosti měří deklarovaný postoj, nikoliv skutečné chování — a právě to je v tomto sporu klíčový rozdíl.

Přitom existuje opakovaný průzkum Reuters Institute Digital News Report, provedený u nás v letech 2019 a 2025, který se zabývá tím, v jaké míře jsou zpravodajské kanály – televize, internet, sociální sítě, rádio, tisk a podcasty – skutečně využívány jako zpravodajské zdroje. Údaje přitom slouží jako stropy a nesčítají se do 100 %, ale zhruba na 270 %. Lze přitom říci, že velmi pravděpodobně nadhodnocují vliv klasických pasivně konzumovaných médií, tedy rozhlasu a televize – lidé totiž pozorněji konzumují to, co si přímo platí a předplácejí.

Mediální výbor vyzve ke stažení zákona. Dětinské politické divadlo, míní Klempíř

Ale i když toto zanedbáme a začneme pracovat s podíly sledovanosti privátních a veřejnoprávních médií, návštěvností na webu a dalšími dostupnými daty, zjistíme, že na celkové konzumaci zpravodajských informací – přepočtené se stejnou váhou duplicit na 100 % – se ČT a ČRo nepodílí ani patnácti procenty, ani jednou šestinou.

A i kdybychom vzali v úvahu argument zastánců veřejnoprávních médií a zvážili roli ČT a ČRo jako zdroje obsahu pro sociální sítě a internet – tedy že zprostředkovaně zásobují zpravodajstvím i tyto kanály – nedostaneme se ani při značně nerealistickém předpokladu přes 25 %.

Při takovém výpočtu navíc zcela ignorujeme, že obsah šířený na sociálních sítích a internetových zpravodajských serverech přichází současně z ČTK, z tištěných médií, ze zahraničních zpravodajských agentur, z jiných sociálních sítí i z čistě internetových redakcí. Aby ČT a ČRo dosáhly čtvrtinového podílu i na těchto platformách, musely by zde replikovat svou dominanci z televizního a rozhlasového kanálu – tedy zásobovat každou čtvrtou zprávu, kterou Češi na internetu a sociálních sítích konzumují.

To je předpoklad, který neodpovídá ani dnešní realitě, ani logice fungování internetu a sociálních sítí.

Svět kolem nás se mění

Čas prostě nelze zastavit. ČT a ČRo jsou instituce, které sice požívají vážnost, ale tak jako televize a rozhlas jinde ve světě nám dodávají podstatně menší množství informací ovlivňujících naše politické názory a činy, než se obecně předpokládá. A přitom, na rozdíl od všech jiných zdrojů takových informací, nejsou ani zdaleka schopny uživit se samy.

Intenzita dnešního souboje o jejich příjmy ovšem dokládá, že za oněch „nepatrných“ 7,8 miliard korun ročně umožňují mnoha spoluobčanům i politickým hráčům signalizaci ctnosti. A současně nám předvádí, v jaké ohromné míře nejsme schopni uvědomit si, natož akceptovat, že svět kolem nás se mění.

Rada ČRo vyzvala Klempíře k zásadní revizi zákona o médiích. Nešťastné, míní resort

Zvláště zarážející je, že nejhlasitějšími obhájci současného stavu jsou mnohdy právě ti, kdo se jinak považují za nositele změny a pokroku – zatímco v tomto konkrétním sporu sehrávají roli klasického NIMBY: změna ano, ale ne tady, ne teď, ne na úkor institucí, ke kterým mají osobní nebo ideový vztah.

Ale vlastně to zas tak překvapivé není – v tomto střetu totiž také tolik nejde o hodnoty jako o konkrétní zájmy.