Reportér vyrazil z gauče rovnou na slavný pochod do Prčice. Magor, vyslechl si

Je černočerná tma a já se šourám po silnici jako komparzista ze seriálu o zombících. Každý krok pálí, jako bych šlapal po žhavých uhlících. Netrénovaný turista a reportér iDNES.cz vyrazil na pochod Praha–Prčice v jeho původní trase. Chtěl prostě zjistit, jestli to ujde.

Do bot raději nekoukám, ty puchýře a krev... to nebude nic hezkého. V tříslech mi hoří oheň, na zádech táhnu zbytečnou nálož a do uší mi ironicky kvákají žáby. Vítejte v mém soukromém pekle.

Rozhodl jsem se totiž oslavit 60. výročí pochodu Praha–Prčice tím, že bez tréninku zvednu zadek z gauče a ujdu původní, zapomenutou trasu dlouhou 65 kilometrů, kterou už dnes nikdo nechodí.

Měl to být hec. Stal se z toho syrový test odolnosti a čiré tvrdohlavosti. Tedy přesně toho, co před šesti desetiletími hnalo do Prčice prvních 457 účastníků legendárního pochodu.

Na začátku byl samozřejmě hec. „To nedáš,“ smáli se mi kolegové a kamarádi, když jsem jim svůj šílený plán oznámil. Původně ramena dělalo dalších šest odvážlivců, že prý půjdou se mnou. Postupně ale začali střízlivět a odpadávat.

10 fotografií

„Fyziku prostě neokecáš a zhruba půl století stará tělesná schránka má svoje limity,“ zněla jedna z omluvenek. „Bez přípravy je to extrémní zátěž a nedává mi smysl to podstoupit,“ dodal další. Jejich argumenty byly logické, racionální a dospělé.

Jenže já – gaučový povaleč, kancelářská krysa a člověk, co tráví život mezi klávesnicí a volantem – jsem se zaťal. Protože někdy prostě musíte něco udělat, abyste zjistili, kde jsou vaše limity. Cíl je jasný: zjistit, co se stane s tělem i psychikou běžného smrtelníka, když se přiblíží k absolutnímu extrému. O víkendu dávám maximálně desetikilometrové „výšlapy“ s dětmi, a to ještě výhradně po trasách, které strategicky lemují stánky s pivem a párky. A najednou mám dát pětašedesát? Bláznovství.

Citová past

Poprvé se šlo 17. dubna 1966. Byla neděle. Já proto na počest výročí vyrážím také v neděli, byť kalendář ukazuje 19. dubna. Před 60 lety se na trasu z Komořan do Prčice vydalo 352 mužů a 105 žen. Do cíle se doplazilo 320 lidí, 137 jich to v průběhu vzdalo. Já to vzdát nehodlám.

Na startu mě vítá dlouholetý organizátor pochodů a vrchní „startér“ Miroslav Juráň. Kvůli mému soukromému pokusu rozvíjí slavnostní plachtu a rovnou mi předává legendární Prčický škrpál – plastovou botičku, kterou normálně dostanete až jako vykoupení v cíli. Funguje to jako dokonalá citová past. Copak můžu tohoto dobrého muže, který celý život zasvětil turistice, zklamat a nedojít? Na povel bouchneme nafouknutý papírový pytlík – klasický oldschoolový startovní výstřel – blýskneme selfíčko a já vyrážím. Je osm hodin ráno.

Zbytečná nálož

Hned na prvních kilometrech zjišťuji, že teorie a praxe se nepotkaly. S sebou nemám žádné chytré hodinky, co by mi měřily tep a jen mě znervózňovaly. Mám jen batoh. Těžký batoh. Můj nápad táhnout tři litry vody, tedy tři kila mrtvé váhy, se ukazuje jako kolosální hloupost. Stačil by litr a průběžné doplňování v obchodech. Jídla mám jako na polární expedici. Tousty se šunkou ani neotevřu a tuňák v konzervě se se mnou projde celých 65 kilometrů jako železný maskot. Jediná opravdová záchrana je hořčíková tableta proti křečím a platíčko ibalginu.

A je tu další mýlka – profil trasy. Čekal jsem víceméně rovinu, ale hned v Modřanské rokli mě do reality vrací děsivý krpál uprostřed lesů. Zpotím se a začínám funět jako lokomotiva. Kopec uprostřed lesa, jako by si někdo řekl: „A teď ho sejmeme hned na začátku.“

Zaznělo „Jdi do prčic!“, tak se sebrali a šli. Nejslavnější pochod slaví kulaté výročí

Mezi Dolními Břežany a Libeří mě pro změnu čeká asfaltové peklo. Uskakuji husté dopravě, počítám pomníčky u cesty a propadám trudomyslnosti.

Nutno podotknout, že jdu jinudy než nynější masy. Klasický pochod Praha–Prčice se v neděli šel od metra Háje přes Průhonice, Týnec a Kosovu Horu. Já jdu trasou duchů, kudy šli první poutníci před 60 lety. Přes Dolní Břežany, Libeř, Tloskov a Netvořice. Jediný styčný bod obou epoch je Neveklov.

Vlčí volání a krvavé stopy

Drápu se na lesní vrch Spáleniště, kde spálím i ty poslední zbytky energie. Dopuju se banány. Místopis si ze mě začíná utahovat. V obci Kabáty mrznu a prosím o kabát, u Boží skály mám chuť padnout na kolena a modlit se, ať už, sakra, neprší. Předpověď sice hlásila přeháňky, ale obloha se otevírá a provazy ledové vody mě promočí na kost.

Nemá ani smysl lovit pláštěnku. Je osm nad nulou, boty čvachtají, dešťovka se mísí s potem. A pak to přijde. V tříslech se ozve ostrá, palčivá bolest. Vlčí volání. Stehna dřou o sebe a já nemám nic, čím bych to namazal.

K pochodu se váže jedna krásná legenda: Cíl byl prý vytyčen díky lidové nadávce. Pánové z časopisu Turista prý tak dlouho dumali nad trasou, až někdo praštil do stolu a zařval: „To nejsme schopni, do prčic, nic vymyslet?

„Hezká historka, ale realita je o něco méně zábavná. Propagátoři turistiky Karel Kulle, Stanislav Rataj a Jiří Dvořák zkrátka chtěli trasu dlouhou rovných 100 tisíc loktů českých. Jeden loket má 60 centimetrů, což dává nějakých 60 kilometrů. A když zapíchnete kružítko do někdejší klubovny ROH Modřanských strojíren v pražských Komořanech a odměříte oněch 100 tisíc loktů, hrot vám ukáže někam k Prčici. Mimochodem, ano, čtete správně – spisovně je to do Prčice, jednotné číslo. Ale uznávám, že posílat někoho „do Prčice“ nezní zdaleka tak úderně.

Klesám k Sázavě, kochám se přírodou, míjím mrtvé žáby a mloky na silnici. Zastavím se až v Neveklově. „Vy jste magor,“ shrne můj životní příběh empatická baristka v místní kavárně, když do sebe liju kofein. Sedím tam, splavený jako myš, a směju se. Protože má pravdu. Stokorunová bankovka, co jí podávám, je mokrá. Omluvně pokrčím rameny a mlsně se ohlédnu po vitríně se zákusky.

Tomáš Lánský, reportér MF DNES a iDNES.cz, vyrazil na pochod Praha–Prčice. (19. dubna 2026)

Zdržím se u fotbalového hřiště, kde právě probíhá derby 10. ligy. Sokol Maršovice hraje proti Sokolu Neveklov. Domácím ale moc štěstí nepřináším, prohrávají 0:3. Mně je to jedno. Polykám růžové štěstí zvané ibalgin, protože nohy protestují a do zad se mi zakously křeče.

Déšť ustává a nahrazuje ho slunce. Teplota stoupá ke 20 stupňům. Jsem macerován ve vlastním potu a vlhkosti.

Před branami pekla

Cestou vzpomínám na zfilmovaný román Stephena Kinga Dlouhý pochod. Autoritářský režim v něm nutí kluky jít rychlostí minimálně čtyři míle za hodinu, tedy 6,4 km/h. Kdo zpomalí nebo zastaví, dostane kulku. Poslední přeživší ujde 500 kilometrů.

V Křečovicích, dějišti Vesničky mé střediskové, dostanu osudový nápad. Strach, abych nemusel po žních k Turkovi, mě přiměje zkrátit si cestu přes místní, takzvanou Stezku lesního muže. Zkratka mě samozřejmě vyvede úplně do háje. Mapy v mobilu stávkují, v lese není signál. Prodírám se roštím, polykám vlastní nadávky, odháním hmyz. Až u Suchdolu zjišťuji krutou pravdu: Přidal jsem si tři kilometry navíc. V tomhle stavu se to rovná rozsudku smrti.

Vzhůru pro škrpál. Na pochod Praha-Prčice vyrazilo o dva tisíce lidí víc než loni

U Štětkovic padne tma. Nasazuji čelovku, která funguje jen jako neonový poutač pro komáry. Jdu kolem rybníků, do pochodu mi ironicky kvákají žáby. Vlhkost se mi dostala do nabíjecího portu mobilu, powerbanka je k ničemu. Pokud tu zkolabuji, v obcích jako Křenovice, Zahrádka nebo Dědkov, najdou moje ostatky až při sklizni.

Teplota zase padá dolů. Klepu se zimou, žvýkám sušené maso a pokouším se prozpěvovat si, abych přišel na jiné myšlenky. „Mě láká velice, Pochod Praha–Prčice,“ spíše recituji Mládkův song.

Další krutý omyl. Myslel jsem, jak vyzraju na puchýře náhradními botami. Nesmysl. Nohy mi v botách nakynuly jako těsto. Každý krok pálí.

Zničený v cíli

Posledních pět kilometrů je čisté delirium. Kladu jednu nohu před druhou jen silou setrvačnosti. Hypnotizuji světla v dálce. „Zastav,“ říkají nohy. „Ještě jeden krok,“ na to hlava. A já ji poslouchám. Do Prčice se dopotácím těsně před půlnocí. Vítá mě kamenný „svatý škrpál“ na náměstí z dílny kameníka Josefa Skalického z Divišovic.

V nohou mám celkem 68 kilometrů, o tři víc, než ušli otcové zakladatelé slavného pochodu v roce 1966. Pochod mi trval 16 hodin. S průměrnou rychlostí 4,26 km/h bych u Stephena Kinga už dávno dostal kulku do hlavy. Tady jsem ale v cíli.

Zakladatel legendárního pochodu poslal nejvíc lidí „do Prčic“

Zničený, páchnoucí, rozedřený do krve. Zaplaví mě naprosto šílená euforie. Je to podivný mix emocí – třaskavý koktejl čiré radosti, naprostého fyzického zmaru a slzavé úlevy, že už nemusím udělat ani jeden krok (zpátky mě veze fotograf).

Zjistil jsem totiž jednu zásadní věc: všechno je to jen v hlavě. Moje nohy by tenhle nesmysl vzdaly už na třicátém kilometru. Svaly prosily o milost celou věčnost. Ale ta zatvrzelá, pošetilá lidská palice je prostě tvrdší materiál než bolavá schránka. Když mozek odmítne zastavit, ta schránka ho tam nakonec také nějak donese.