Patnáct let od první zlaté euforie. Do Plzně dorazí i hvězdy v čele s Horváthem

Plzeň se chystá na výjimečný fotbalový večer. Nedělní duel s Pardubicemi je připomínkou historicky prvního mistrovského titulu Viktorie, od kterého letos uplyne patnáct let. Kromě množství doprovodných akcí se fanoušci mohou těšit na hlavní osu tehdejšího týmu v čele s trenérem Pavlem Vrbou, Davidem Limberským, Petrem Jiráčkem, Markem Bakošem nebo kapitánem Pavlem Horváthem.

„Když jsem tři roky předtím do Plzně přicházel, upřímně, žádné velké očekávání jsem neměl. Byl jsem odejit ze Sparty a říkal jsem si, že Viktorka by mohla být dobré angažmá na poslední roky kariéry,“ vzpomínal Horváth v rozhovoru pro klubovou televizi. „Bývalý spoluhráč ze Slavie Robert Vágner mi říkal: Ty jdeš do Plzně?! Vždyť to je hokejové město... Já si ale říkal, no a co, ty dva roky to zvládnu.“

Postupně se však v Plzni začalo rodit něco výjimečného. Po osmém a pátém místě v lize a vítězství v domácím poháru přišla titulová sezona. „Ještě předtím jsem dostal nabídku na prodloužení smlouvy o rok. A viděl jsem, že tenhle tým má něco do sebe,“ líčil Horváth.

MISTROVSKÉ OSLAVY. Pavel Horváth, plzeňský kapitán, slaví titul s pivem v ruce.

Jedním z klíčových momentů byla konfrontace v předkole Evropské ligy. „Hodně nás nakopl souboj s Besiktasem. Tam jsme si dokázali, že můžeme konkurovat i mnohem bohatším a silnějším týmům. Narazili jsme třeba na hvězdného Quaresmu, kterého jsem znal z Portugalska. Podle mě bral v Turecku stejný plat jako my všichni dohromady a ještě půlka města,“ smál se dnes padesátiletý záložník a dirigent týmu.

Myšlenky na titul si hráči na startu sezony 2010/11 ještě nepřipouštěli, ale postupně už nemohli mít jiný cíl. „Jeden konkrétní zápas si asi nevybavím. Zlom přišel asi ve chvíli, kdy jsme začali sbírat jednu výhru za druhou a dostali se na první místo. Série bez porážky znamenala, že body přibývaly a začali jsme dumat, že bychom mohli skončit opravdu vysoko. Navíc jsem měl hodně známých ve Spartě a vnímal, že o nás začínají mluvit s respektem. Sebevědomí pak rostlo s každým dalším zápasem.“

Vyzdvihl i posun hráčů, kteří se v týmu objevili prakticky z ničeho. „Třeba Petr Jiráček. Přišel ze Sokolova a najednou se stal jedním z tahounů a odstartoval tady velkou kariéru. S Petrem se vídám dodnes. Vzpomínám, že když tehdy přišel, tak jsem na něj poprvé promluvil na zápisném a řekl mu: Co tak čumíš?“ vtipkoval Horváth.

Zásadní roli však sehrál trenér Pavel Vrba. „To byl nejdůležitější člověk, jeho příchod byl rozhodující. Já ho tehdy vůbec neznal, ale to, co nám začal fotbalově vštěpovat, mi bylo velmi blízké. Jeho herní styl nebyl složitý na pochopení a hlavně byl pro hráče dobře uchopitelný. Nezáleží jen na tom, co trenér chce hrát, ale jestli to dokáže tým přenést na hřiště. A u nás to fungovalo, jeho filozofie se začala projevovat v naší hře,“ popisoval kapitán.

Plzeňský Daniel Kolář (vpředu) zpracovává míč před Vítem Vrtělkou z Ústí.

Síla nebyla jen v kvalitě, ale i v soudržnosti kabiny. „Byli jsme parta, která žila fotbalem. Samozřejmě kolem nás lítala spousta věcí, ale nic nebylo důležitější než zápas, který nás čekal o víkendu. S partou, která zůstávala přes týden v Plzni, jsme samozřejmě nechodili spát v sedm večer. I tohle sehrálo velkou roli, mužstvo drželo pohromadě nejen v kabině, ale i mimo hřiště,“ připomíná klubová legenda, která přirozeně převzala roli lídra a šéfa kabiny. „Byl jsem nejstarší a říkal si, že bych mohl být takovým mentorem u něčeho, co se tady tvořilo. Tím, že jsem měl nejvíc zkušeností, jsem fungoval jako prodloužená ruka trenéra Vrby a dokázal některé věci usměrnit přímo během zápasu, aniž by on musel neustále křičet od lajny.“

V cestě za titulem byl jedním z rozhodujících momentů Horváthův gól z přímého kopu proti Spartě. Dodnes se diskutuje, zda míč skončil celým objemem za brankovou čárou. „Vedlo se o tom hodně diskuzí a samotného by mě to zajímalo. Já si gól samozřejmě počítám a už nám ho nikdo nevezme. Dnes by to samozřejmě rozhodla moderní technologie, jenže tenkrát taková možnost nebyla.“

Díky výhře 1:0 Viktoria nedovolila Spartě bodově se dotáhnout. „Euforie byla obrovská a právě tehdy vznikla i naše dohoda o neholení po vzoru hokejového play off. Řekli jsme si, že dokud budeme první, nebudeme se holit. Tehdy jsme si možná mysleli, že to bude jen na chvíli, ale nakonec se z toho stal symbol naší cesty za titulem,“ pokračoval Horváth.

Naplno si titul začal připouštět s blížícím se koncem sezony. „Asi čtyři kola před koncem jsem si říkal, ty vole, my to snad vyhrajeme. Díval jsem se na los zbývajících zápasů a věřil, že to zvládneme. Paradoxně jsem v té době ani nevnímal nervozitu. Cestou z Prahy na poslední zápas jsem si dokonce připravoval, co povím po utkání do mikrofonu, a přemýšlel i nad tím, co budu říkat lidem na náměstí. Byl jsem přesvědčený, že jiná možnost než titul prostě nepřipadá v úvahu.“

Rozhodující duel s Baníkem vyhrála Viktoria 3:1, třetí gól dával právě plzeňský kapitán. Po závěrečném hvizdu stadion zaplavila neskutečná euforie. „Oslavy přerostly v něco, co se jen tak nevidí. Pamatuju si lidi, kteří si odnášeli kusy trávníku nebo sítě. Bylo to spontánní a krásné,“ vybavuje si Horváth.

V neděli na setkání s bývalými spoluhráči a trenéry bude na vzpomínání času spousta. „Samozřejmě se moc těším, protože některé kluky jsem opravdu dlouho neviděl a bude skvělé se znovu potkat.“