Expertům jsme zavřeli hubu! Nahodilova žula v emocích povolila: Byl jsem dojatý

Už jenom ty statistiky zaujmou. Ostatně 725 odehraných zápasů v hokejové extralize mluví samo za sebe. Lukáš Nahodil se stal bezesporu jednou z ikon olomouckých kohoutů. A taky oblíbencem fandů, nejen díky výkonům na ledě. Bavil v rozhovorech s novináři, bavil na akcích s fanoušky, bavil i na poli klubového marketingu. Teď se 37letý útočník po necelých osmi letech s Hanou loučí. Vrací se do první ligy, do rodné Třebíče.

V základní části extraligy dal Nahodil v dresu Olomouce 85 branek, což z něj dělá druhého nejlepšího střelce v extraligové historii Mory. Když před dvěma lety odehrál šestistý zápas v nejvyšší české soutěži, s humorem sobě vlastním se usmál: „Cože? Vždyť jsem ještě mladej kluk!“

Jak sám později připustil, v tu dobu si usmyslel, že by ještě stovečku rád přidal. Povedlo se. „Je to pěkný milník. Myslím, že za mnou jde něco vidět. A když se na to jednou podívají moje děti, třeba si budou moct říct, že táta něco dokázal,“ povídá v rozhovoru pro iDNES někdejší hráč Brna či Pardubic, v jejichž dresu dvakrát vyhrál extraligu.

První odchody z hokejové Olomouce: loučí se střelec či stálice. Skončí i kapitán?

Prozraďte, jak vám bylo, když olomoucká plecharéna po posledním zápase sezony dlouho vyvolávala vaše jméno?
Říkal jsem si, jak jsem to zvládl dobře, že jsem byl tvrdej jak žula! Ale pak jsem viděl záběry a úplně to tak nebylo. (směje se) Nádherné. Byl jsem dojatý. Nejsem necita, věřím, že jsem tady zanechal nějakou stopu. Dostal jsem tolik krásných zpráv, fanoušci se se mnou krásně rozloučili. Musím jim poděkovat. Neudělali mi loučení jednoduché!

Nastal správný čas odejít?
To víte, že to není snadné. Osm let je osm let, ale jednou se to rozhodnutí muselo udělat. Kluk nastupuje do školy, nechtěl bych ho v budoucnu trhat z kolektivu, ve kterém si zvykl. Probírali jsme to doma, probírali jsme to s klubem. A nakonec to vyšlo tak, že to letos byla moje poslední sezona v Olomouci.

Co vám z olomoucké etapy nejvíce utkví v paměti?
Těch věcí je samozřejmě spousta, ale první, co mě napadne, je neskutečný kolektiv, který jsme měli. Soudržnost našeho týmu byla neuvěřitelná. Nikde jinde jsem nic takového nezažil. Byť v poslední sezoně, dvou tady proběhla větší obměna a kluci, se kterými jsme tu byli dlouhé roky, už odešli. Nechci říct, že to teď už nebylo dobré, ale se staršími kluky, se kterými jsem byl v kabině třeba pět let, jsem měl fakt hluboký vztah. A taky nemůžu zapomenout na olomoucké fanoušky!

Hráči Olomouce se v roce 2021 radují z gólu, v červených dresech zleva Tomáš Valenta, střelec gólu Lukáš Klimek a Lukáš Nahodil.

Extratřída?
Rozhodně! Budu se opakovat, ale zase – jinde jsem to nezažil. I když jsme prohráli, lidi tady nám vždycky poděkovali, zatleskali. V Olomouci jsou fanoušci takoví, že když vidí, že zápas odjezdíte naplno, ale prohrajete, ocení to. Toho si hrozně vážím, dobře chápou, že se může prohrát, ale když na ledě necháte srdce, vždy vám poděkují. To je úctyhodné.

A určitě můžete vyprávět i o sportovních zážitcích.
No jéje. Vybaví se mi sezona 2019/20, to jsem zahrál asi nejlepší sezonu a hokej jsem si fakt užíval. Vzpomínám na to s radostí. Hrál jsem ve formaci s Pavlem Musilem a Lukášem Klimkem. Náramně nám to klaplo. A poslední věc, na kterou nesmím zapomenout, je sezona s Davidem Krejčím.

David Krejčí v dresu Olomouce.

Už jsem se lekl, že to nezmíníte.
To bylo taky neuvěřitelné. Takže tyhle ty věci, sportovní i mimo led, se mi vybaví. Ve finále budu mít hlavně pozitivní vzpomínky.

Byl to sice jeden zápas z mnoha, ale hádám, že si určitě vybavíte i vaše jubilejní šestisté extraligové utkání, které jste hrál proti Plzni. Dal jste dva góly a přidal čtyři asistence.
To víte, že jo! Asi můj nejlepší zápas kariéry. Vyhráli jsme 7:3, byla to divočina. Tyhle zápasy člověka baví, hodně nám to tenkrát s Honzou Káňou sedlo. V tom zápase nám vyšlo snad úplně všechno – a hlavně přesilovky.

Šest set startů? Vždyť jsem mladej kluk! divil se po životním zápase Nahodil

A jak budete osm olomouckých let hodnotit sportovně?
To je těžké. Není tajemstvím, že v Olomouci se dělá hokej ve skromnějších podmínkách. Přesto jsme byli schopni porazit – nikoliv porážet – bohaté kluby. Vždy jsme dokázali urvat cenné výhry. Co oceňuju, je, že jsme uměli bojovat za každé situace. Ale v sezoně vždy rozhoduje spousta maličkostí a detailů. Těžko říct, jestli jsme někdy měli víc než na čtvrtfinále. Pamatuju si, když jsme v roce 2021 skončili dvanáctí a v předkole jsme šli na pátou Plzeň. Vyhráli jsme 3:0 na zápasy! Ale nemyslím si, že jsme každou sezonu skončili na takovém místě, na které jsme měli.

Zmínil jste nízký rozpočet Olomouce. V očích hokejové veřejnosti jste i kvůli tomu de facto každou sezonu patřili mezi jasné adepty na poslední místo. Nicméně faktem zůstává, že se za vaši osmiletou kariéru hrála baráž v Olomouci jenom jednou, a to loni.
Myslím, že jsme tady těm expertům zavřeli hubu. Vždycky jsme slyšeli: Olomouc, jasná baráž a hotovo. Před sezonou jste kolikrát měli pocit, že se hraje jenom o to, kdo skončí třináctý a nedostane se do play off. Nám to ale vyhovovalo. Hráli jsme v klidu, bez většího stresu a dokázali jsme svým urputným hokejem potrápit kohokoliv.

Jak zní, že jste v extralize odehrál přes 700 zápasů?
No samozřejmě krásně. Dostal jsem od klubu upomínkový obraz. Měl jsem hroznou radost, že se mi toho podařilo dosáhnout. Když jsem měl na začátku kariéry, říkal jsem si, že bych se chtěl prosadit doma v Třebíči a zahrát si mezi chlapy první ligu. A najednou tady sedíme a vy se mě ptáte, jak mi zní sedm set extraligových zápasů. To je fajn.

Domů se vracíte. I kvůli rodině?
Je to taky faktor. První roky jsem do Olomouce dojížděl z Brna, nakonec jsme se do Olomouce přestěhovali a to byl jeden z těch lepších kroků. Měli jsme skvělou školku, ve všem nám vyšli vstříc. Ale teď nastal čas.

Jak se těšíte?
Nikdy jsem se netajil tím, že bych chtěl jednou hrát zase doma. Splnilo se to, hrozně se těším. Když se to oznámilo, přišla mi spousta hezkých zpráv z Třebíče i Olomouce, za to moc děkuju. Ale mám z toho i respekt. Nepřicházím jen tak si zahrát. Vím, že se ode mě bude něco očekávat. Bude to po osmi letech v jednom klubu zajímavá změna, ale v Třebíči je teď krásný nový zimák, takže se samozřejmě těším.

V Třebíči jste první ligu hrál, naposledy ale v roce 2014. Přicházíte do neznámého prostředí?¨
Nějaké kluky znám. S Martinem Dočekalem jsme hráli v Brně, pár kluků se třeba krátkodobě mihlo taky v Olomouci. Je tam pár kluků, se kterými jsem v kontaktu, některé jsem zase poznal jako soupeře. Není to tak, jako když jsem šel z Brna do Mory a znal jsem třeba půlku kabiny, ale některé kluky znám. Těším se na letní přípravu, až půjdeme na led a všechny poznám. Slyšel jsem, že tam mají fantastickou partu. Takže půjdu ze skvělé party do skvělé party.

Mluvil jste o skvělé partě v kabině a o tom, jak se tým obměnil. Do Olomouce začalo chodit hodně cizinců, což dřív nebývalo zvykem. A kapitán Ondrušek si po sezoně postěžoval: „Jádro odešlo, občas mi chyběla naše typická bojovnost.“ Souhlasíte?
Možná měl pravdu. Nechci říct, že kluci, kteří tady jsou, nebojují. Ale vezměte si, když tu hráli třeba Honza Švrček nebo Honza Knotek. Ti kluci byli schopní puk sežrat, jenom aby se nedostal na naši branku. Tady v Olomouci to holt vždy bylo o bojovnosti. O tom chtít vyhrát víc a bojovat víc než soupeř. Takže to, že sem přijdou třeba lepší hokejisti, je sice hezké, ale upřímně vám to kolikrát zápas nevyhraje. Kouč Tomajko říkával: Když bude makat všech dvacet hráčů, budeme úspěšní. Když jeden nebo dva nepojedou na sto procent, je to problém. Když to udělají čtyři, nemůžeme vyhrát. I proto jsem občas musel zvýšit hlas.

Pardon, dokonce i vy, věčný kliďas?
Bývalo to výjimečně. To už fakt musely být třeba tři zápasy v řadě, které jsme ne, že jenom prohráli, ale nebojovali jsme v nich. Když vidím, jak se někdo na něco vyprdne, to mě štve úplně nejvíc.

Zpět k zahraničním posilám. Vzhledem k tomu, jak se v extralize víc rozevírají nůžky mezi bohatými a chudšími kluby, vnímáte jejich příchody jako nutnost?
Asi to tak bude. Když nepřijdou tuctoví hráči, ale takoví, co zvýší kvalitu, proč ne. Když se podíváme různě po republice, zjistíte, že moc šikovných kluků z Česka tady prostě není. Přijde mi, že je úplně jiná doba. Jak kdyby dnes mladí kluci čekali, že jim někdo všechno přinese na zlatém podnose. Já nechci říkat, že za nás to bylo lepší a že to bylo super, ale zkrátka se s námi, když jsme byli mladší, zacházelo jinak. Ať je to, jak chce, na nás kolikrát staří zařvali. Dnes se kolem mladých chodí po špičkách, nelíbí se mi to. Nejsem žádný rapl, ale podle mě je v pořádku občas zvýšit hlas. Jinak se může stát, a já se toho bojím, že se to dostane do neúnosného bodu a mladí nám tu budou skákat po hlavě. A to podle mě není jen v hokeji, ale v celé společnosti. Takže bohužel je to tak, že hráči zkrátka nejsou. Mladí kluci jsou pohodlnější. Ale taky musím říct, že je daleko větší výběr sportů. Za nás byl de facto jenom hokej a fotbal. Teď je to jinak, i proto musí chodit víc zahraničních hráčů.

Vánoce? Vždyť máme práci. Se salátem musím střídmě, mrzí rekordmana Nahodila

Fanoušci Olomouce si vás budou pamatovat nejen kvůli vašim výkonům, ale také kvůli aktivitám mimo led. Lidé z marketingu několikrát říkali, že jste na různé scénky jejich nejoblíbenější adept. Bylo pro vás tohle vystupování a vtip vždy přirozené?
Snažím se vždy šířit pozitivní energii. Jistě, ne vždy to jde. Jednou jsme byli s manželkou na večeři s Petrem Hubáčkem, a ten ženě říká: „Prosím tě, Veru, mluví takhle moc Lukyn pořád?“ A žena odpovídá: „Heleď, já jsem se už několikrát přistihla, že ho prostě vůbec neposlouchám!“ Takže není to póza. Jsem ukecaný odmala. Což mi na škole občas způsobovalo problémy. Pořád mě učitelé přesazovali, abych se s nikým nebavil. Trenér Moták mi říkával: „Z tebe měl být tiskový mluvčí!“ Asi to patří k mé nátuře. Hubu nezavřu. Tyhle akce, ať už natáčení, nebo setkání se sponzory, byly vždycky fajn.

Vybavím si, když jste ve spolupráci s Moravským divadlem Olomouc točili skeč na motivy filmu Kokosy na sněhu.
To jsem si užíval šíleně! Je to můj oblíbený film, znám ho nazpaměť. Holt to mám rád, tady ty různé interakce s fanoušky, a myslím, že to patří k hokeji. My potřebujeme fanoušky a oni zase nás.

25 fotografií

Trenér Zdeněk Moták, kterého jste zmínil, vás v Olomouci několik sezon trénoval. A teď se stal koučem národního týmu.
V první řadě mu patří gratulace. Taková pozice, to je něco fantastického, nedostává se do ní často. Nevidím důvod, proč by nemohl být úspěšný. Bude mít skvělé asistenty, se kterými bude suprově vycházet, protože on je skvělý člověk, který se snaží vyjít se všemi. Fakt mu přeju, aby měl úspěch. Vždy, když začne mistrovství nebo olympiáda, se v Česku vyrojí osm milionů hokejových trenérů, kteří by tohle udělali jinak, tam toho nenasadili, tohle by vyřešili lépe. Věřím, že pan Moták všechny kritiky umlčí.