Mistři dramat v akci, Třinec nikdy nešetří. A i prohrou potvrdil, že je v Česku unikátem

Být fanouškem hokejového Třince, to fakt nemůže být jen pohoda, jak se nabízí podle výčtu titulů. Obzvlášť pak poslední roky, kdy Slezané bývají účastníkem těch největších dramat, jaká extraliga ve své historii nabídla. Tady v průmyslovém městě potřebují příznivci také železné, potažmo ocelové nervy, chcete-li.

Další neuvěřitelný zápas hokejisté sehráli v úterním šestém finále. V domácím pekle, které jim nedalo ani na chvíli vydechnout a pořád je ponoukalo k tlaku. I když hráči mohli vnímat pocit křivdy po některých rozhodnutích sudích, nenechali se rozhodit. Prostě rubali tak, jak tím jsou dlouhodobě známí.

Jako když Tomáš Kundrátek odpověděl vyrovnávací trefou na 3:3 šestnáct sekund po zásahu Romana Červenky těsně po přesilovce, které předcházel mylně odpískaný faul vysokou holí. K němu totiž došlo mezi dvěma pardubickými spoluhráči.

Nakonec ale Slezané asi i skutečně předvedli ten nejlepší výkon v sérii, jak po zápase, který paradoxně prohráli 4:5 po prodloužení, pronášel obránce Marian Adámek.

Je to hořké! Měli jsme na ně, míní Adámek. Třinec byl podle něj ve finále poprvé lepší

I jakmile nastupovali, náznak jakékoli nejistoty jste u nich nenašli. Jednak psychický stres na ledě tak nevnímají, hlavně ale sami dobře vědí, že zápasy, v nichž dotahují ztrátu nebo odvrací vyřazení, bývají jejich doménou. Tenhle mezi ně, zdálo se, krásně zapadal.

Ke známým heslům v okolí stadionu jako „La familia“, „Mezi komináma hokejová sláva“ či „Máme sílu dračí“ přibylo i příznačné „Mówiymy tu ponaszymu, jsme unikát v Česku“.

Jestli to na někoho sedí, tak právě na Třinec. V klubu, který si zakládá na své specifické identitě, by si klidně mohli říkat i mistři obratů, mistři dramat. Hezky to dokládají také některé šesté bitvy v momentech, kdy Oceláři doháněli.

Patrik Hrehorčák z Třince a autor čtvrtého gólu Miloš Roman se radují z vítězství ve čtvrtém finále s Pardubicemi.

Stačí vzpomenout třeba na rok 2011, který má ze současných hráčů v paměti jen Martin Růžička. Na Slavii tehdy jeho tým otočil stav zápasu z 1:3 na 5:3, srovnal semifinálovou sérii a v sedmém utkání udělal další z velkých kroků za historicky prvním titulem.

Právě Růžička pamatuje i jediný takový nezdar za posledních dvacet let, kdy Třinec ve čtvrtfinále 2017 skončil vyřazený Chomutovem. Čerstvě k němu teď přibyl druhý.

Na rozdíl od finále 2015 s Litvínovem, předloňského semifinále se Spartou i boje o titul s Dynamem, kdy si Oceláři pokaždé o sedmý duel řekli. A nakonec neuspěli jen v prvním případě.

Gólová radost třineckého Martina Růžičky v utkání semifinále play off proti Slavii.

ROZHODUJÍCÍ MOMENT. Třinecký útočník David Cienciala v krkolomné pozici překonává Romana Willa.

Zbylé dva už jsou spjaté s památným gólem Daniela Voženílka v poslední sekundě, vítěznou trefou Miloše Romana ve čtvrtém prodloužení v Praze či ve druhém nastavení na ledě Pardubic, kdy se mimořádně šťastně prosadil David Cienciala.

Na stejné místo se majitelé extraligových titulů z let 2019 až 2024 tak moc chtěli ještě jednou vrátit také v této sezoně, tento čtvrtek. Ale neuspěli.

Čas 59:59,8. Základní hokejová poučka: O Třinci nikdy nepochybujte!

Dost se přitom předvedli už ve třetím (s otočkou ze stavu 1:4) a čtvrtém klání, v nichž sérii nečekaně srovnali. Pochopitelně a také viditelně si ovšem vysnili ještě víc.

Jako první v historii usilovali o to zvrátit finálovou ztrátu 0:2 na zápasy. Však kdo jiný by to měl zvládnout, když ne tým, co jako jediný uzmul titul z předkola a povedlo se mu v play off jako prvnímu a stále jedinému obrátit vývoj série z 0:3 na 4:3?

„Máme zápasy odmakané a tým získal velkou zkušenost. Všichni víme, že naděje umírá poslední, že se nám už hodněkrát vyplatilo bojovat do poslední sekundy,“ připomínal útočník Marko Daňo.

Třinečtí hokejisté slaví trefu Petra Sikory.

Jedna z dalších nadějných šancí padla, jiné velké zápisy v play off setrvávají beze změn.

Třeba sedmé bitvy nadále podtrhují úspěšnou třineckou auru. Z celkových dvanácti pokusů zvítězil devětkrát. Jenom důkaz oněch tolik omílaných zkušeností, které přímo souvisejí i se šňůrou pěti získaných pohárů v řadě.

Třinec - Pardubice 4:5P. Dynamo slaví po 14 letech titul, prodloužení rozhodl Červenka

Aneb jak i mně před lety jednou s úsměvem popsal zmiňovaný Růžička: „S titulem je to trošku jak se sexem. Poprvé ještě úplně nevíte, jak na to. Pak už je to jiné, když člověk tuší, co a jak.“

Jsou to oni, mistři dramat, kteří také ukazují, že cenné trofeje se asi jen tak nenabaží. Včera v dalším nervydrásajícím duelu soupeře jasně přestříleli (47:23), i s jedním obratem klání dotáhli za stavu 4:4 do prodloužení. A v něm, když dovolíte ještě jednu statistickou zajímavost, až do úterka ani jednou v ročníku, z celých jedenácti takových příležitostí, neprohráli. Z toho šestkrát v play off.

Za třineckého brankáře Ondřeje Kacetla se v prodloužení šestého finálového zápasu dostává puk vyslaný Romanem Červenkou.

„Jsem neskutečně pyšný na to, co jsme v této sezoně předvedli, klobouk dolů před celou naší partou, tým ukázal charakter,“ chválil Adámek. „I když to není zlato, máme stříbro. Je sice hořké, ale byli jsme hodně blízko dalšímu titulu.“

Pod koučem Borisem Žabkou ještě navrch Třinečtí přidávali víc ofenzivně laděný styl hry než kdy dřív. Proměňují se, jejich výsledky ale zas až tolik ne. Stříbro berou jako další do sbírky k těm z let 2015 a 2018. A sezona vedení také jasně ukázala, že před jejím startem vhodně občerstvili kádr. Po loňském čtvrtfinálovém vyřazení od Sparty jsou zase zpátky!

Kromě toho je ve všech případech též jisté, že Oceláři opět nervy nešetřili a těžce je pocuchali i těm nejodolnějším skalním příznivcům, když se znovu pohybovali na nejtenčí možné hraně. Vytasili další obdivuhodný výkon. Třebaže je tentokrát ke zlatu nepřiblížil.