Hrnčíř z Rapšachu pálí keramiku v historické peci. Udržuje staleté tradice

Hrnčíř a keramik Pavel Kovářík z Rapšachu na Jindřichohradecku stále využívá staleté metody k výrobě zahradní keramiky. Přes sto let starou kasselskou pec pečlivě co tři týdny roztápí dřevem, pak své výrobky rozváží po zahradnictvích. Kovářík udržuje letité tradice příhraniční oblasti Vitorazska.

Do dvou malých otvorů, ze kterých tu a tam vyšlehne plamen, přikládá jeden kus dřeva za druhým. A hned na dvou malých displejích sleduje, jak uvnitř stoupá teplota. Výrobce zahradní keramiky Pavel Kovářík z Rapšachu na Jindřichohradecku právě roztápí svou přes sto let starou kasselskou pec.

9 fotografií

„Každý druh jílu potřebuje trošku odlišnou teplotu. Když se budeme bavit o průměru, tak můžeme říci, že pálíme při 1 250 stupních Celsia,“ vysvětluje při práci hrnčíř z českorakouského pohraničí.

První zmínka v obecní kronice o peci v Kováříkově statku, která se roztápí dřevem a potřebný tah vzduchu zajišťuje vysoký komín, je z roku 1905. A také tam stojí, že tehdy dílna vyprodukovala tři tisíce kusů nádobí za měsíc. Výroba keramiky má v místě dlouhou tradici.

U hlíny hodíte svět za hlavu, líčí keramičky. Popularita jejich dílen stoupá

„Táta dělal řemeslo celý život vedle ve vsi na Klikově. On měl vystudovanou keramickou školu v Bechyni. Takže já to přebral po něm. Po roce 2000 jsem pak koupil po rodině Volfů tento dům i s pecí. Jejich rodina tu také keramiku dělala. My se nyní zabýváme jen spíš takovou jednoduchou výrobou zahradní keramiky,“ vypráví a dodává, že se snaží, aby byla mrazuvzdorná a upřesňuje, že i zpracování hlíny je jednoduché. „Ne jako v továrnách, jednoduše, jak se to dělalo už třeba před osmi sty léty,“ vypráví hrnčíř před velkou cihlovou pecí.

Je unikátní, protože pořád slouží. Kovářík vypaluje vždy jednou za tři týdny. Nejprve však musí dovnitř menším otvorem naskládat zcela vysušené výrobky, pak díru znovu zazdí a pec více než den rozpaluje na požadovanou teplotu. Posléze se hrnce či květináče například osmnáct hodin vypalují.

Korporát ji vyždímal. Sedla ke kruhu a její keramiku chtějí po celém světě

Pavel Kovářík nejvíce používá hlínu z nedalekých Borovan, ale také až z Plzně. V dřívějších dobách, kdy mělo svou pec v sousedním Klikově téměř každé stavení, se používala hlína vytěžená přímo u domu či vesnice.

„Oni ji ještě neuměli převážet, měli jen trakaře s koňmi. Vzhledem k tomu, že Třeboňská pánev má jílové podloží a byly tu všude lesy, tak se pece vyplatily. V Klikově jich před těmi sto lety bylo třeba i patnáct,“ vrací se hrnčíř do historie.

Dnes Kováříkovy výrobky, na kterých pracuje v dílně pět zaměstnanců, můžete nakoupit v řadě zahradnictví či na internetových stránkách. Nebo se pro venkovní dekoraci můžete zastavit osobně přímo v Rapšachu. „Příliš výrobky neglazujeme, tedy nebarvíme. Když už, tak použijeme na dekory oxid železa, který pak po vypálení udělá takový pěkný nádech. Jinak věci necháváme přírodní,“ ukazuje Pavel Kovářík na dvorek, kde jsou už vyskládané desítky hotových výrobků. „Omlouvám se, ale teď už musím jít zase přiložit,“ mizí hrnčířský mistr opět k peci.

Vitorazsko je české, radovaly se ze sčítání lidu před 100 lety Lidové noviny

Když se ke Kováříkům do Rapšachu, do území, kterému se také říká Vitorazsko, zajdete podívat, najdete tu květináče, nejrůznější hrnce, krajáče na mléko nebo například ozdobné keramické sněhuláky. A pokud budete mít štěstí a Pavel Kovářík bude opět roztápět svou unikátní pec, uvidíte, jak se pro budoucí generace udržuje jedno z prastarých jihočeských řemesel.