Kvůli názvu jim hází klacky pod nohy. Přesto budějovičtí Satisfvcktion slaví 35 let

Budějovická kapela Satisfvcktion oslavila 35 let. Ale ještě nekončíme, ujišťuje čtveřice muzikantů. V minulosti například předskakovali takovým jménům jako jsou Kiss, Faith No More či Mr. Big. Dnes jejich písničky hrají rádia a jejich song Sick Love můžete slyšet i v novém filmu Říkají mi Lars.

V našlapaném sále českobudějovické Besedy jste sotva našli volný prostor. I tak se přibližně šest stovek lidí skvěle bavilo, když na pódiu řádili českobudějovičtí Satisfvcktion.

Jarním koncertem kapela slavila 35 let od založení a ukázala, že patří mezi stálice české crossoverové či metalové scény. Dalo by se říct, že vychovává možná už třetí generaci posluchačů.

„Všechno to teprve vstřebáváme, bylo to skvělé. Máme moře parádních ohlasů, to nás samozřejmě těší a nabíjí,“ povídal pár dní po velkolepé oslavě bubeník Radim Pígl.

6 fotografií

Jak to všechno začalo? Na začátku 90. let ve škole. Když jim bylo patnáct, šestnáct let. Mladí kluci, co mlátili do kytar a bicích, poslouchali metalovou muziku a možná i snili, že budou hrát v plných klubech.

A opravdu se jim to povedlo. Po 35 letech hrají pro vyprodané sály, objíždějí festivaly, natáčejí klipy, jejich písničky hrají rádia a předskakovali opravdu velkým hudebním jménům.

„Do Budějovic jsem jezdíval na internát. Pozvali mě Zbyněk Marhoun s Alešem Ederů, kteří kapelu úplně původně zakládali. Bývalý zpěvák a bývalý kytarista, kluci od nás z Vyššího Brodu. Řekli mi to ve vlaku,“ pátrá v paměti po úplných začátcích dnešní zpěvák Broňa Míka.

„Tehdy mi řekli, jestli bych nepřišel, protože slyšeli, že také na něco hraju. Sháněli basáka a já měl shodou okolností baskytaru od bráchy doma,“ podotkl Míka, který začal zpívat až o dost později.

Předskakovali i Faith No More

Za zakládajícího člena Satis, jak skupině každý říká, se může považovat i současný kytarista Pavel Těšínský, který chodil se Zbyňkem do školy a se spolužáky postupně začali jezdit na první koncerty.

„I my jsme samozřejmě chtěli hrát jako Metallica, Slayer a podobně. Ale neměli jsme vůbec žádnou představu, jak to chceme dělat, že jo. Hráli jsme něco převzatého. No a pak, když už jsme cítili, že se zlepšujeme, tak jsme si řekli, že vylezeme před lidi a začali hrát i nějaké koncerty. Postupně jsme od převzatých věcí upouštěli a začali dělat jenom vlastní. To byl zhruba rok 1992, 1993,“ vzpomíná Míka.

Mukův Oceán k lidem stále promlouvá a já netuším proč, přemýšlí klávesista Kučera

V češtině znamená výraz satisfaction uspokojení. Mladí kluci si však do názvu přidali slovo fuck, což v angličtině vyzní o dost jinak. Jako slovní hříčka.

„Celou dobu nám ten název jenom háže klacky pod nohy, vymysleli ho už Zbyňa s Ášou. V době, kdy je to napadlo, to bylo cool. Všem se to hrozně líbilo, než přišly sociální sítě a YouTube a všechny tyto věci. Kvůli tomu je teď véčko uprostřed, protože YouTube začal házet sprostá slova pryč,“ podotýká zpěvák. „Už když jsme jeli turné v Anglii, tak jsme tam museli dávat hvězdičku, protože náš název nechtěli mít ani na plakátech,“ doplňuje.

Satisfvcktion se postupně začínali rozjíždět, plnit větší a větší sály. Největší průlom přinesl rok 2002 a vítězství v celostátní hudební soutěži Rock Made In Gambrinus, které umožnilo vydání úspěšného alba Keep It Your Way, natočení klipu k singlu Your Smiles a zajistilo zájem médií, festivalů a promotérů. Začínající kluci z Vyššího Brodu to dotáhli dokonce až na předskokany celosvětově uznávaných kapel Kiss, Faith No More a Mr. Big.

Bylo to super se před takové kapely dostat, znamenalo to hodně práce, přineslo to spoustu hezkých vzpomínek, ale chceme jít zase dál, shodují se současní členové kapely. Ta se v roce 2004 ustálila jako čtyřčlenná. „Já jsem tu ten nejmladší,“ připomíná s úsměvem bubeník Pígl. Na basu hraje Jan „Simec“ Simota, kytaru má na starost Pavel „Těša“ Těšínský a zpívá Broňa Míka.

České texty? Už radši ne

Pokud vyrazíte na koncert, na české písničky zapomeňte. Kapela zpívá jen v angličtině. O texty se starají převážně jejich kamarádi. Odráží se v nich vnitřní pocity, víra či inspirace každodenním životem.

„České album? Kolikrát jsme o tom přemýšleli. Vedly se debaty, ale nikdy jsme se neodvážili. Samozřejmě bychom museli mít fakt dobrý text, aby to písničce dodalo ještě něco navíc. Zase bychom neradi, aby z toho vypadl nějaký agro metal. Já bych to asi nedal,“ přemítá basák.

„Je to tak, dneska si říkáme, že už to vlastně nemá smysl. Po pětatřiceti letech to teď úplně otočit, začít zpívat česky, tak nám to lidé asi neuvěří,“ přidává se zpěvák.

Petr Kolář sní o tom, že si zazpívá s Philem Collinsem. Už se potkali

Na kontě mají osm vydaných alb. Které z nich je nejlepší, to nedokáže nikdo z členů říct. „Srdcovka? To je jako bych si měl říct, které dítě mám raději. To nejde. Každá deska má něco,“ poznamenává Simota.

„Ale například album Motionless je takové, že jsme si s ním víc hráli. Je tam nejvíc hudebních perliček, s tím jsme se fakt mazlili. I na Penumbře jsou skvělé věci. Hodně od lidí slyším, že Keep It Your Way je pro ně top. A máme i hodně dobré recenze na poslední desku Leaver,“ přidává Míka.

Svůj pohled doplňuje i kytarista. „Hodně lidí si myslelo, že už zůstaneme zalezlí v noře a že už nic nevydáme. Tak jsme vylezli,“ usmívá se Těšínský.

S bývalými členy chodí na pivo

A ani do budoucna neplánují zůstat „zalezlí“. Čtyři kamarády těší, že jejich písničky hrají rádia, že dokážou zaplnit kluby, těší svou muzikou stovky fanoušků a že drží stále pohromadě. Plánují udělat nový singl či ve studiu nahrát desku s písničkami v oblíbených unplugged verzích, které Satisfvcktion hrají už dvacet let.

„Nápady jsou, nebojte,“ zdůrazňuje Simota i po 35 letech existence kapely. A samozřejmostí je i koncertování. „Ponorku jako takovou, že bychom se neměli rádi, nebo že bychom byli naštvaní jeden na druhého, tu jsme nikdy neměli. I když Broňa je pořád s něčím nespokojený,“ dobírá si s úsměvem Pígl svého parťáka.

„Ano, někdy jsem asi fakt protivný, když říkám, že bych se na to nejradši vyprdnul. Ale to neznamená, že nepůjdu na zkoušku a neuvidím kluky rád. Je super, že i s bývalými členy jsme pořád kámoši, proto s námi byli na výročním koncertě, rádi si spolu dáme pivo. Jsme už taková jedna velká rodina, možná i proto fungujeme a hrajeme tak dlouho,“ těší Míku.

Fanouškové tvrdší muziky si také vzpomenou na festival Dead End, kterému patřil každý poslední listopadový pátek v centru Gerbera v Českých Budějovicích. I za ním stojí Satisfvcktion, konkrétně festival na třech pódiích, kde se střídaly spřátelené a pozvané skupiny, vymyslel a plánoval bubeník Radim Pígl.

„To je jeho dítě,“ hlásí zpěvák. Po patnácti ročnících si už ale kapela řekla dost, provoz Dead Endu se začal hodně prodražovat.

„Náklady na tu akci mnohonásobně vzrostly proti tomu, když jsme začínali. Proto teď přišla pauza. Také mi to zabíralo hodně času, který můžu spíš věnovat kapele než festivalu. Neříkám, že se Dead End už nikdy nevrátí, protože svoje jméno jsme mu už vybudovali. Ale spíš zvažujeme trošku jiný formát, více se zaměříme na akce, které budou o nás a našich hostech,“ trochu odtajňuje bubeník některé plány.

Budoucnost má čtveřice muzikantů už, zdá se, vyřešenou díky svým dětem. Jejich kluci se také pomalu seznamují se světem rocku. Synové Míky a Těšínského mají své vlastní kapely, a dokonce spolu hrají v jedné skupině.

„Takže chodíme poslouchat mladé. Paříme na jejich koncertech,“ usmívá se Těšínský. „Uvidíme, kam a jak je muzika zavane. Těša byl ze začátku nešťastný, že syn poslouchá Babouky, ale teď je z něj naštěstí poctivý metalák. Hlavně, ať je něco baví, o tom to je. Do ničeho je určitě nutit nebudeme,“ ujišťuje Míka.