Ženskou Tour de France pojedou na koloběžkách. Pětice se nejvíc bojí o mytí vlasů

Trať dlouhá 1 175 kilometrů s celkovým převýšením přibližně 19 tisíc metrů. Pro pětici jezdkyň na koloběžkách je to jen další výzva. V nohách mají desítky tisíc kilometrů a na svém kontě několik úspěšných závodů. Tentokrát se však rozhodly zvládnout něco, co se žádné jiné „koloběžkařce“ před nimi nepodařilo – ujet ženskou variantu nejznámějšího cyklistického závodu Tour de France.

Setkání se čtyřmi členkami týmu Kick France Femmes 2026 bylo naplánované v podvečer v parku Anthropos v brněnských Pisárkách. Jako předvoj přijíždí na koloběžce trenér Boleslav Žemlík.

„Zrovna jsme skončili,“ hlásí s tím, že sjížděli vrch Holedná v nedalekém Jundrově. Nad otázkou, jak dlouhý úsek mají za sebou, jen mávne rukou. „To není rozhodující. Hlavně musíme trénovat stoupání do kopce,“ vysvětluje sportovec. Po chvíli dorazí i dámská sestava.

11 fotografií

Přestože strávily celý den v práci a poté si ještě daly do těla, všechny mají úsměv na tváři. „Je to náš koníček,“ shodují se v tom, co je žene vpřed. Každá z nich má vlastní zaměstnání a „koloběžkaří“ ve volném čase. Jejich cesty k tomuto sportování se však liší.

Veronika Spáčilová milovala cvičení odmalička, vyzkoušela různé disciplíny, ale nakonec u ní jednoznačně zvítězila jízda na koloběžce. Podobně to měla Dominika Vršanová, která dřív dělala atletiku nebo plavání a nakonec se vydala cestou odrážení.

Barbora Horsáková kolektivní sporty vždy nesnášela. Opravy silnic v Brně jí však komplikovaly dojíždění do práce natolik, že začala využívat koloběžku a zamilovala si to. I Markéta Štefanová kdysi zahodila šalinkartu a chytla řídítka.

Tréninky a shánění peněz

Kromě této čtveřice žen vyrazí na plánovaný velký závod pod značkou Kick France Femmes 2026 ještě Blanka Hájková. Ta ovšem pochází z Libereckého kraje, zatímco zbytek party je z Brna. Každá z nich trénuje většinou sama, společný večer je tak spíše výjimkou.

„Každý den, když to počasí umožní, jedu do práce na koloběžce. Cestou mám kopec, takže to je ideální ranní rozcvička,“ pochvaluje si Spáčilová. I zbytek party prý často vytáhne koloběžku, když se někam dopravuje po městě, a zároveň jezdí individuálně, jakmile je čas. „Domluvit se na termínu, kdy můžeme všechny, je složité kvůli práci a dalším povinnostem. Ale o víkendu se většinou sejdeme,“ dodává Vršanová.

Vzdát můžeš zítra. Handicapovaný závodník Štěpánek o extrémních výkonech

Pět jezdkyň a trenér – to však nejsou všichni, kteří za projektem stojí. Naopak. Podpůrný tým čítá tucet dalších lidí, kteří se starají o přípravu. Někteří z nich budou „dělat support“ během samotného závodu, to znamená vozit pití, jídlo, oblečení a také obytný vůz, v němž budou koloběžkařky přespávat.

Organizace není jednoduchá. Závodu předchází trénink a nedílnou součástí je shánění peněz. Jet Tour de France totiž není zrovna levná záležitost. Všichni zúčastnění to sice dělají pro radost, bez nároku na odměnu, ale veškerá výbava a další náklady vyšplhají v součtu k několika statisícům korun. „Proto jsme spustili kampaň na Hithitu,“ zmiňuje Žemlík. Potřebné peníze získávají od dárců i od sponzorů.

Jak potkaly běžkaře

Předminulý týden vyrazily sportovkyně v doprovodu svého týmu na prodloužený víkend do Klokočí v Libereckém kraji. „Tam byly kopečky,“ libuje si Horsáková. Zatímco zdolávání vrcholů bylo plánované a žádoucí, s čím jezdkyně rozhodně nepočítaly, byl sníh.

„Třikrát jsme měly vyjet k Vrbatově boudě nad Horními Mísečkami, abychom nasimulovaly výškové metry na nejnáročnější etapě trasy, co budeme mít ve Francii,“ vypráví Vršanová. „Nahoře jsme zjistily, že je tam ještě sníh a led. V dubnu to nečekala ani Blanka, která je místní,“ dodává Štefanová se smíchem.

Kolegyně ze severních Čech je prý ujišťovala, že bílá pokrývka časem ustoupí, a tak jely dál. Jenže sněhu naopak přibývalo. Nakonec naproti koloběžkařkám dokonce svištěli udivení běžkaři. „Koukali se na nás, jako kdybychom spadly z Marsu,“ smějí se sportovkyně. Jenže takové podmínky nejsou pro jejich disciplínu ideální. „Maky to odnesla pádem,“ zmiňují závodnice. Naštěstí se jí nic vážného nestalo.

Bez karambolu neodjela z víkendu na horách ani Spáčilová, která si zase poslední den zranila loket. „Spadla jsem při sjezdu dolů, nejspíš se mi kousla brzda. Ale není to tak hrozné,“ říká. Dnešní trénink pro ni nebyl problém. „Člověk se musí obrnit,“ dodává Spáčilová s tím, že při tréninku i takové zranění znamená stopku a raději horské soustředění ukončila.

„V rámci regenerace jsem řekla, že už dál nepojedu. Kdyby se mi to ale stalo ve Francii, tak nezájem,“ prohlašuje, na což ostatní jezdkyně reagují smíchem. „Aspoň bychom se koukly, jestli ti netrčí kosti, a jely bychom dál,“ vtipkují.

Houpání karavanu

Třídenní nápor zvládly bez problémů, ale na přelomu července a srpna je čeká mnohem větší výzva. Tour de France pojedou devět dní. „Už jsme jely třeba závod dlouhý 600 kilometrů, to rozhodovala rychlost. Tentokrát to bude specifické tím, že je to devět etap,“ vyzdvihuje Horsáková.

Navíc je prý ve Francii nečeká žádný komfort. Předchozí závody jely se zařízeným ubytováním se sprchou a postelí. „Postelí, která se nehýbe,“ dodává Štefanová.

Koloběžka už není dominantou dětí. Co láká dospělé na této zábavě?

Ve Švýcarsku a ve Francii plánují spát v karavanu. To zkoušely už na soustředění a zjistily, že sebemenší pohyb jedné z nich cítí i všechny ostatní. „Spoléhám na to, že budu tak unavená, že mi houpání karavanu bude jedno,“ prohlásí Horsáková, což opět vyvolá v partě smích. Ostatní jí přizvukují. „Co bychom dělaly v pětihvězdičkovém hotelu?“ vtipkují.

Starosti jim dělá jen mytí vlasů. V „obytňáku“ sice mají k dispozici sprchu, jenže nádrž na vodu bude muset jejich „support tým“ každý den doplňovat. A zajistit dostatek vody, aby se mohlo opláchnout pět zpocených žen a navíc si umýt dlouhé husté vlasy, které každá z nich má, bude asi oříšek.

Nejvíce se těší na krajinu, kterou budou při závodě projíždět, a taky na společné zážitky. „Kdy se parta přátel takhle sebere, projede se a podpoří se navzájem? Tohle prostě nezažijete běžně. A hlavně jsme taková skvělá banda,“ uzavírá Vršanová.