První pohádky napsal Ivo Stehlík v lese. Teď vydal další příběh pro děti

Žďárský rodák Ivo Stehlík (63) nemá problém vzít do ruky pilu a sekeru, ale ani přetavit příběhy, blízké jeho srdci, v knihy pro čtenáře napříč generacemi. Po prvním čtvrtstoletí svého života, které strávil vystudovaný báňský inženýr na Vysočině, odevzdal své srdce Šumavě.

Uprostřed tamních lesů vznikla jeho první knížka pohádek, již si rovnou i sám vydal. A úspěšná cesta spisovatele, nakladatele a distributora knih mohla začít.

Ve Žďáře jste prožil dětství i část mládí. Když vám ale bylo 25 let, přesídlil jste na Šumavu. Co vás přivedlo zrovna tam, na opačný konec republiky?
Je to rodný kraj mé ženy, má tam rodinu, blízké. Sice jsme měli ještě možnost bydlení u Ledče nad Sázavou, nakonec jsme ale po svatbě zvolili právě Šumavu. V té době to byl daleko opuštěnější kraj, bylo tam méně lidí, úžasná příroda. Se Šumavou jsem srostl, jsem tady doma. Nikdy jsem toho kroku nelitoval.

8 fotografií

Povoláním jste báňský inženýr. Jaké jste pak našel na Šumavě uplatnění?
Pokud jsem nechtěl daleko dojíždět nebo se nechat zaměstnat třeba někde v čističce, moc možností nebylo. Takže jsem šel radši do lesa a začal dělat s pilou. Prostě dřevorubec. S přestávkou, kdy jsem působil první volební období po revoluci jako zástupce starosty ve Volarech, jsem se tomu věnoval asi sedm let.

Bavila vás?
Ano, je to velice zajímavá, různorodá a tvůrčí práce. Každý den dělá člověk něco jiného. Jednou „jen“ prořezávku, jindy třeba silnou těžbu. Pracuje v různém počasí, na různých místech, s jinými lidmi, nebo i sám, potkává nejrůznější zvířata.

Ke psaní a knihám obecně jste měl pozitivní vztah už tehdy?
Já jsem psal odjakživa. Už za minulého režimu jsem publikoval třeba v Mladém světě, Světě v obrazech, jedna povídka mi dokonce vyšla v Mladé frontě. Na žďárském gymnáziu jsem se spolužáky připravoval školní časopis, psal jsem si i sám pro sebe, také jsem hodně četl. Žďárská knihovna, kde teď spolu sedíme, to byl můj druhý domov. Myslím, že jsem patřil k nejpilnějším čtenářům (smích).

Pořád ale hovoříme o psaní do časopisů a do šuplíku, ale to je ještě kus cesty k vydávání knih…
K tomu mě dovedla vlastně taková skoro až nešťastná událost. Se ženou jsme na Šumavě budovali několik let vlastní bydlení. Už to bylo v podstatě hotové, řešily se jen detaily. Spěchal jsem, a když člověk spěchá, dělá pitomosti. Potřeboval jsem zúžit krátký kousek lišty, vzal ho na hoblovku a už to bylo. Uhobloval jsem si kus prstu. Marodil jsem tehdy měsíc a půl, a když jsem se uzdravil, nebyla práce, respektive ne ve Volarech, na něž jsem byl bez auta vázaný.

Jak jste to vyřešil?
Sehnal jsem nakonec práci v národním parku, v krásné končině, u Kamenného kostela, ve výšce 1 200 metrů nad mořem, kousek od vrcholu Plechý. Bylo to ale daleko, a nechtěli jsme tehdy mít auto, tak jsem musel dojíždět vlakem a ještě kus na kole. Aby se to vyplatilo, tak jsem tam vždy jednu noc spal. A tím jsem získal plno volného času.

Nocoval jste ve volné přírodě?
Měl jsem karimatku, spacák, když bylo třeba, tak plachtu. Byly to úžasné asi tři měsíce. Odpoledne se všechny party dřevorubců rozjely domů, nastal klid a já věděl, že minimálně pět kilometrů okolo žádný člověk není. Zažil jsem tam třeba i parádní bouřky. Volno jsem využil i ke psaní, a tak vznikly Dřevorubecké pohádky. Měl jsem tehdy malé děti, tak mi byl ten žánr blízký. A taky jsem jim chtěl z lesa přinést i něco jiného než jen borůvky a jahody.

Knihu jste si rovnou i sám vydal. Nechtěl jste to přenechat nějakému zkušenému nakladateli?
Na nějakého Stehlíka, kterého nikdo nezná, ale napsal prý v lese úžasnou knížku, tehdy nakladatelé rozhodně nečekali (smích). Vydal jsem si ji tedy sám, velkoryse, šest tisíc výtisků. Kamarád mi prorokoval, že se oběsím, že to nikdy neprodám a pod postelí budu mít věčně stohy knih. To se naštěstí nesplnilo. Pohádky, které vyšly v roce 1999, jsem nakonec prodal všechny, a teď už je i druhé vydání.

Podceňovaný může překvapit, říká o Jihlavě německá spisovatelka. Měsíc v ní žila

Kudy vedla cesta od jedné pohádkové knížky k dnes již zavedenému nakladatelství?
Všechno se to tak nějak postupně nabalilo. Knihu jsem totiž nejen vydal, ale také si ji i sám distribuoval. A bez auta byly ty začátky opravdu náročné. Narval jsem krosnu třiceti kily čtiva a vyrazil po vlastech českých, po knihkupectvích. Hezky vlakem, autobusem, pěšky. Sjezdil jsem tak téměř celou republiku a časem mne žádali spřátelení nakladatelé, abych vozil a nabízel i jejich knížky. Což bylo ve výsledku výhodné i pro mě, protože jsem pak měl bohatší nabídku. Ovšem v téhle fázi jsem se už bez auta neobešel, nakonec jsem si ho musel pořídit – starou škodovku.

Usednout po tolika letech za volant asi taky snadné nebylo?
To ne. Musel jsem oprášit řidičák, který jsem si dělal v osmnácti, a od té doby ho moc nevyužil. A jeďte si pak ze Šumavy třeba do Zlína! Postupně si ale vše „sedlo“, přibývaly knížky k vydání i k distribuci. Dnes už máme v nabídce přes dva tisíce titulů. Mohlo by jich být i víc, ale to už bych asi těžko zvládal.

Podle čeho tituly, pod něž se vaše nakladatelství podepíše, vybíráte?
Vše, co vydávám, se mi hlavně musí líbit, to je základ. Obecně ale tíhnu ke knihám o přírodě, starých řemeslech, výchově dětí, duchovnu. Musejí mít nějaký smysl, váhu, úroveň. To samé platí i v případě distribuce.

Prvotina Dřevorubecké pohádky však nezůstala poslední. V psaní jste pokračoval. Jaké vaše knihy měly největší úspěch?
Určitě právě Dřevorubecké pohádky, těch se prodalo už nějakých sedm osm tisíc, což na českou produkci není špatné. Hodně se líbí i Šumava domovem, byť neměla až takový úspěch, jak jsem původně čekal. Je to kniha, která obsahuje osobní vyznání 37 obyvatel Šumavy nejrůznějších profesí k soužití lidí s místní přírodou.

Vaše poslední kniha je opět příběh pro děti: Jeřábe, vrať se zpátky zas…
Tentokrát to není samozřejmě kniha pro mé děti, jako před čtvrtstoletím, ale už pro vnoučata, která mám celkem čtyři. Dvěma starším je teď pět let, tak jsem jim chtěl něco napsat. Inspirace mi doslova létala kousek od domova, kde se objevují jeřábi popelaví. Vídám je i na řece, kde jezdím jako vodácký průvodce. Jsou to úžasní ptáci, fascinují mě. Tak jsem se rozhodl napsat do jisté míry autobiografický příběh dědečka, babičky, jejich dvou vnoučat – a právě jeřábů.

Spisovatel své pohádky o rybách namlouvá na zajímavých místech Vysočiny

Můžete ten příběh přiblížit?
Je to vlastně rok v životě zmíněných čtyř lidí a jeřábů popelavých. Začíná tím, že ptáci na jaře přilétají ze zimovišť na Šumavu. Dědeček s babičkou a vnoučaty pak zažijí okouzlující jeřábí námluvy, ten jejich úžasný tanec, vyvedení mláděte, odlet na zimoviště. Přes zimu zase rodina řeší, v jakých zemích by se mohli „jejich“ jeřábi nacházet a kdy se asi vrátí. Právě návratem ptáků kniha končí. V příběhu se ale objevují i další šumavská zvířata – třeba los, krkavci, káňata, orel či vlk. Čtenáři se o nich vždy i dozví nějaké zajímavosti. A o jeřábech v podstatě vše podstatné k jejich životu. Hodně vydařené jsou opět i obrázky od mé šikovné dvorní ilustrátorky Slávky Štrbové.

Kde mohou lidé knížku pořídit?
Buď na mém e-shopu, ale i v některých knihkupectvích. Ve Žďáře v Knihkupectví Šemrincová, v Novém Městě na Moravě v Dobrých knihách, dále například v Humpolci.

Vedle psaní, vydávání a distribuce knih pracujete i jako průvodce v národním parku (NP) Šumava. Co taková činnost obnáší?
Je dvojího typu. V prvním případě se jedná o vodáckého průvodce na Vltavě, což se mnou dělá i má žena. Ve vodácké sezoně, tedy od května do října, se s vodáky pohybujeme na Teplé Vltavě, v úseku mezi Soumarským mostem a Pěknou.

Co je na vodě vaším úkolem?
Kontroluji, zda vodáci dodržují pravidla NP. Převážná část cesty se totiž jede jeho první zónou, tedy územím s nejvyšším stupněm ochrany. Má úloha je ale i informační. Na první zastávce zájemcům zhruba půl hodiny vyprávím o řece, co tam roste a žije, třeba o vzácné perlorodce říční. Lidé tak snáz pochopí, proč je třeba tuto oblast chránit.

Jednoduchý jazyk a více ilustrací. Spisovatel poslechl nejmenší čtenáře

A druhý typ vaší průvodcovské činnosti?
Jsem i průvodcem do divočiny. S malými skupinami zájemců, asi do deseti osob, a jen párkrát do roka míříme do oblastí patřících k nejcennějším partiím Šumavy. Běžně se tak do nich lidé dostat nemohou. To je ještě hezčí práce než na vodě, protože tady má člověk opravdu jen lidi, kteří mají k přírodě vztah. Na prohlídce se zastavujeme na zajímavých místech, vyprávím vše, co vím, a účastníci se mohou i na cokoliv ptát.

Na Šumavě žijete desítky let, můžete tedy zhodnotit, jak se za ty roky mění. Jak moc ji ovlivňuje turismus? Vnímáte ho negativně?
Zájem o Šumavu chápu, je to nádherná oblast. Ideální by však bylo, kdyby se pozornost turistů rozprostřela po celé ploše. Šumava je hodně velká, to nejsou Krkonoše, a zvládne absorbovat poměrně dost lidí. Problém ale je, že se masy kumulují na několika ikonických místech.

Která to jsou?
Třeba Kvilda, Lipno, pramen Vltavy, Modrava, Plešné jezero… A v jiných oblastech, kde ty krásy nejsou o nic menší, je turistů minimum. Na jednu stranu je fajn, že se lidé hledající klid, mají ještě kam uchýlit. Ale vede to k tomu, že třeba Lipno a Kvilda jsou tak přelidněné, že odtud starousedlíci prchají. Když tam člověk přijede v sezoně, není kde zaparkovat, všude tisíce lidí. Což místní netěší, pochopitelně kromě těch, kteří žijí z turistického ruchu.

Zakončeme rozhovor opět knihami. Chystáte nějakou další?
Rozepsané mám asi čtyři, ale teď se věnuji hlavně jedné, která podle mě bude hodně zajímavá. Ve Volarech jsme pořádali besedu s člověkem, který od počátku války na Ukrajině vozí do této země pomoc a jakožto bývalý voják tam i bojuje. O pobytu na Ukrajině sepsal velmi silné texty, jimiž se probírám a upravuji je pro knižní publikaci. Není to snadné čtení, ale je velmi, velmi potřebné.