Chceme naučit Němce, ať k nám jezdí za kulturou, říká šéf festivalu Lípa Musica

Když před pětadvaceti lety zakládal v České Lípě komorní festival duchovní hudby, netušil, že přeroste v uznávanou mezinárodní akci, kam se budou sjíždět hvězdy hudebního nebe. Zpěvák a vůdčí osobnost akce Lípa Musica Martin Prokeš líčí začátky i rozhodující momenty. Zamýšlí se také, čím festival z vykořeněného severu dokázal okouzlit interprety a posluchače, kterých rok od roku přibývá.

Nad jubilejním 25. ročníkem festivalu Lípa Musica převzal záštitu i ministr kultury Oto Klempíř. Ve světle současných politických událostí představuje jeho jméno spíš jakýsi negativní punc. Ovlivňují škrty i vás?
My jsme měli velké štěstí, že nás škrty nepotkaly. Jsme v kategorii festivalu, který je rodinným stříbrem ministerstva kultury. Řadíme se mezi největší a nejvýznamnější festivaly. Vnímám trend, který je v tuto chvíli na stole a vyplývá z toho, kolik peněz ministerstvo kultury má k dispozici na rozdělení. Není to dobrá situace, protože živé umění – budu mluvit o živém, o kterém mám nějaký přehled – dostává výrazně méně peněz, než tomu bylo v minulosti.

Situace po rozdělení dotací je podle vás vážná a řada festivalů bojuje o přežití.
Pro některé to bude znamenat úplný konec a likvidaci, pro jiné významné potíže. Hudba je jeden z darů, které jsme dostali jako společnost od našich předků. Jsou národním pokladem, bohatstvím. Vezměte si, že dodneška posloucháme Bacha. Ta hudba přečkala spoustu válek, všech stavů společnosti a pořád se hraje. I náš festival během těch pětadvaceti let zažil několik ministrů. Těch lepších, i těch, kteří ke kultuře neměli tak blízko, přestože byli ministry kultury. Věřím, že síla kultury se v tomhle ohledu znovu prokáže a že česká kultura si vybojuje své místo. Bohužel se ukazuje, že ve chvíli, kdy se začínají peníze škrtat, je kultura zbytná pro vedení této země, pro politické zastoupení nás občanů. Bohužel je v otázce státního rozpočtu vůbec nejslabším článkem vůbec v celé zemi.

6 fotografií

S festivalem, jehož letošním podtitulem je Žena, jste strávil polovinu života. Když si představíte Lípu Musicu jako bytost, ženu, jaká je?
V tuto chvíli ji vnímám jako dospělou mladou ženu, která má pevný kořen, která ctí historii svého regionu, z nějž vzešla. A nyní jsme ve stavu, kdy máme před sebou i pomyslný dospělý strom, o který je možné pečovat. Má tady svou historii a kořen a je jen na nás, jak se toho zhostíme. Když jsem festival zakládal, jmenoval se Festival duchovní hudby. Neměl žádnou identitu, byl to pro mě jen festival, který jsem zasazoval sem do regionu do kostelů, protože v Libereckém kraji máme významnou absenci hezkých koncertních sálů. Zpočátku to bylo bienále, rok 2000, 2002, 2004.

Jak se tedy stala z komorního českolipského Festivalu duchovní hudby nynější svébytná Lípa Musica – mezinárodní hudební festival?
V prvních ročnících jsem se cítil trochu svázaný tím, že jsem to specifikoval pouze na duchovní hudbu. Tak jsme hledali něco, co by festivalu prospělo a pomohlo. Seděli jsme a přemýšleli, jakým směrem se vydat, a najednou zazněl název Lípa Musica. Věděli jsme, že to je ono. Líbilo se nám, že charakterizuje město, ze kterého to vzešlo, tedy Českou Lípu. Že to charakterizuje symbol české státnosti jako strom, lípu srdčitou. A hlavně se nám líbilo, že je ženského rodu. Protože jak náš úžasný marketér řekl, žena v marketingu vždycky maká lépe. Tehdy se psal rok 2007.

Jak se vyvíjel váš vztah s Lípou Musicou? Měnil se váš elán, oddanost, chtěl jste to s ní někdy skončit?
Přiznám se, že když jsem přišel s nápadem založit Festival duchovní hudby, tak mi bylo asi 26 let a neuměl jsem si představit – a ani jsem neměl takové předsevzetí – že by mohl vyrůst do takového rozměru, jako je teď. I když mě mnoho lidí zrazovalo od toho, abych festival začal dělat v tomhle regionu, v tomhle místě, tak jsem měl pocit, že to má svou odezvu. To mě samozřejmě motivovalo, abych pokračoval. Samozřejmě, že jsem v průběhu těch 25 let několikrát zvažoval, co a jak dál. Člověk, který dělá v kultuře, na růžích ustláno nemá. Zvlášť, když se rozhodne zakládat podobnou akci v bývalých Sudetech. V krajině, kterou definoval uranový průmysl a lidé, kteří za ním přišli žít a pracovat. Ale mám velké štěstí, že to, co dělám, muzika, je zároveň mojí vášní a mým koníčkem. Asi jako každý jsem si prožil své krize, ale momentálně jsem zase na velmi hezké vlně. Protože obzvláště v kontextu dnešní doby mám pocit, že naše práce má smysl.

Postupně jste do programu zařazovali i jiné žánry a projekty než duchovní. Třeba výrazový tanec, šanson, jazz... Další zlom přišel v roce 2012, kdy jste se rozhodli rozšířit za hranice?
Rozhodli jsme se překročit hranice a stát se festivalem česko-německým. Od té doby děláme veškeré materiály dvojjazyčně a tři až pět koncertů ročně pořádáme v Sasku, což je vlastně naše velká výhoda, protože jsme v bezprostřední blízkosti s německými sousedy. S nimi nás spojuje a definuje historická souvislost. Je potřeba si uvědomit, že Česká Lípa byla ještě v předválečné době více německá než česká. A že velké množství lidí, kteří byli nuceni odsud po válce odejít, znamenalo výraznou ztrátu inteligence a významné části společnosti. Najednou zmizela.

Lípa Musica přiveze do regionu světová jména. Festival slaví čtvrtstoletí

Jak vás v Německu přijímají?
Cítím se být přijímán vlídně, ale jsem stále cizincem. Přece jenom je pořád rozdíl mezi českou a německou scénou. Z našeho pohledu českého pořadatele trvalo velmi dlouho, než se lidé na německé straně naučili chodit na koncerty. Sám jsem v určité době zvažoval, jestli to má smysl a vnitřně jsem si dal v jednom roce deadline, že jestli se to nezlomí, tak budeme přemýšlet, jestli to byl správný krok. A byl to zlomový rok, přišlo hodně lidí. Takže jsem dostal novou energii a nový vítr do plachet. V Německu můžeme být jen díky podpoře Česko-německého fondu budoucnosti a obci Großschönau, kde je osvícený pan starosta, protože jinak podporu z německé strany postrádáme. Vlastně to pořádáme čistě z přesvědčení, že to tak má být a že je to správně ve smyslu naší vzájemnosti a historických souvislostí. Velkou výzvou pro nás je také naučit co nejvíc německých hostů, aby přijížděli na festival k nám. Protože jak Češi, tak Němci nemají problém si zakoupit dobré potraviny nebo se dobře najíst v restauraci nebo si přijet pro levný benzín – tam pomyslné hranice nemáme. Ale kultura má v tomhle ohledu ještě co dohánět.

Vraťme se k ženám. V jakých podobách se budou letošní Lípou Musicou prolínat?
Ženské téma je definováno již uměleckou garantkou Janou Semerádovou, která je fenomenální barokní flétnistka. Žena, která získala v roce 2024 titul rytířka umění za přínos francouzské hudby v Čechách. Jana nám pomáhala sestavit celkovou dramaturgii a velmi nám záleželo, abychom měli polohy co nejpestřejší. Vystoupí žena, která vede ansámbl a je inspirací pro další hudebníky. Jsou tam samozřejmě ženy skladatelky, které definují některé programy. Je tam vzpomínka na ženy, které byly průkopnicemi k tomu, aby byly brány stejně vážně jako muži – to je například vynikající houslistka Alma Rosé, která potom zemřela v koncentračním táboře. Snažíme se také ukázat, že mohou být i čistě ženské ansámbly, jako je Kalabis Quintet. Nebo Collegium Vocale Gent bude řídit Češka, vynikající muzikoložka Barbora Kabátková, to je velká výsada pro českou kulturu. Mluvíme o ansámblu, který se etabloval na nejvyšších příčkách vokálního umění v Evropě. Zároveň festival vzdá hold ženám. Ženám, které třeba nejsou vidět, ale jsou oporou pro své muže. Snažíme se ukázat nejen tu něhu, ale i vášeň, dravost a další polohy, které patří k životu.

Vy sám jste se v začátcích festivalu seznámil se svou ženou?
Má žena měla květinovou síň a já jsem do toho obchodu jednou vstoupil a asi tam prostě proběhla ta pomyslná jiskra. Tak jsem se do toho obchodu potom vracel a napadlo mě, že bych ji mohl oslovit, jestli by mi nechtěla dělat květiny na festival. Ten příběh je prozaický v tom, že jsem skrze květiny našel svoji ženu.

Klasická hudba bude znít po celém kraji, o vstupenky na festival je zájem

Do regionu se vám daří přivážet umělce světových jmen. Předloni například americkou operní pěvkyni Joyce DiDonato, loni vystoupil Jordi Savall nebo Jeremy Dutcher, letos přijede italská sopranistka Roberta Mameli nebo izraelský basista a skladatel Avishai Cohen. Dostáváte na svá pozvání i zamítavé odpovědi?
Byla kategorie agentur, které když jsem oslovil a žádal konkrétního umělce, tak jsem narazil na bariéru finanční. Protože prostě zkrátka stále jsou pro Lípu Musicu některé hvězdy klasického nebe nedostupné. Nebo musím opravdu velmi přemýšlet v kontextu celého budgetu daného ročníku. A nemohu si samozřejmě dovolit vyčerpat polovinu budgetu, který máme na všech 24 koncertů, na jeden koncert velké hvězdy. Takže v tomhle kontextu jsem párkrát narazil. Ale vesměs jsem se setkal spíše s pozitivní reakcí a ochotou se i třeba přizpůsobit finančním podmínkám našeho festivalu. Protože jednou z věcí, kterou jim do e-mailu píšu, je: Nejsme velký a bohatý festival, dobře saturovaný, ale jsme festival, který vám zprostředkuje setkání s publikem. Setkání, které vás bude provázet celý život. A bude o vás postaráno skutečně jinak než obvykle... Kontext toho vykořenění regionu a zároveň nabídka nádherných památek, přírodní krásy, které nás tady všude v severních Čechách obklopují, je věc, která dost často hraje roli při konečném rozhodnutí.

Loni navštívilo koncerty přes pět a půl tisíce lidí. Jak se čísla vyvíjejí?
Lípa Musica má naprosto kontinuální rostoucí tendenci. Koncerty navyšovat nebudeme, budeme se držet u hranice třiadvaceti, maximálně pětadvaceti koncertů. To je věc, na které jsme se v týmu shodli, abychom dokázali udržet skvělý servis a nenavyšovali i personální potřeby. A návštěvnost přímo souvisí s danou lokací. Zkrátka když jste v kostele, který má kapacitu dvě stě lidí a je vyprodaný, tak následující rok nedokážeme udělat návštěvnost vyšší. Velmi brzy se přiblížíme stoprocentní kapacitě toho, co nám sály umožňují. Odhaduji to na šest tisíc, šest a půl tisíce možných návštěvníků na daný ročník.

Koncertovali jste v bývalé textilce, na huti, v zámecké konírně, v kostele, který jste museli nejprve sami vyklidit. Kromě již osvědčených festivalových míst objevujete i nová. Která to budou letos a jak je hledáte?
Často o sobě dají vědět sama. V tuhle chvíli mám na stole dalších pět až dvacet zajímavých míst, která bych chtěl navštívit. Ale vzhledem k tomu, že nechceme navyšovat koncerty, ale každý rok ukázat jedno dvě nová místa, tak si je vlastně šetříme do budoucna. Dvě, maximálně tři lokality jsou takzvané putovní. V letošním roce je to krásná barokní sýpka na Lemberku, které její noví majitelé vdechli nový život. Děje se tam spousta zajímavých kulturních akcí, zejména výstavy a prezentace výtvarného umění. My se na sýpce objevíme hned dvakrát. Začátkem května, kdy zprostředkováváme hudební doprovod k vernisáži a pak se tam vrátíme s odlehčeným projektem, tedy neklasickým recitálem skvělé zpěvačky a ženy Marie Puttnerové, která tam představí se svou kapelou nový projekt. A druhým místem je malebný kostel v obci Bzí, což je překrásné místo nad řekou Jizerou někde mezi Turnovem a Železným Brodem.

Hudba zní v kostelích i huti, festival vábí diváky na hvězdné hosty

Jaký koncert si letos rozhodně nenecháte ujít? Stíháte je vlastně vůbec všechny navštěvovat?
Loni jsem nebyl na jednom koncertě. Díky tomu, že jsem sám muzikant a sám i interpret, tak si dokážu koncert užít tady a teď. Když přicházím jako umělec na pódium, tak v tu chvíli musím vypnout – jsem tam pro danou chvíli, abych přednesl koncert. To samé mám, možná jde o vycvičený návyk, že když přijdu na koncert jako ředitel festivalu, tak si sednu do lavice a dokážu si koncert plně užít. Na to se vlastně těším. Mým cílem je absolvovat všechno, ale ono si potom vždycky tělo řekne, jestli ještě má, nebo nemá sílu. Ale moc se těším.

Na co by měl zajít mladý člověk, který si není jistý, jestli ho klasická hudba bere, nebo k smrti nudí?
Poslal bych ho do baziliky Všech svatých v České Lípě na koncert britského ansámblu VOCES8, který přiveze program, jenž ukáže krásu americké muziky. Průřez gospely, spirituály, ale zazní tam například i hudba od Bobbyho McFerrina a dalších úžasných lidí ze současnosti. Takže bych mu řekl – neboj se, nebude to nudná klasika, bude to odvaz!

A co místní, který má pocit, že ho sever Čech už nemá čím překvapit?
Já bych ho poslal znovu do baziliky Všech svatých, když je místňák, aby to neměl daleko. V projektu Gadalaiki zjistí, co znamená hudební minimalismus Peterise Vaskse, což je lotyšský skladatel, který letos oslavil 80. narozeniny. Tento večer přivezeme do baziliky koncertní klavír Bechstein a kostel proměníme ve vizuální plátno. Na oltář budeme promítat doprovodnou projekci, takže to bude nevšední audiovizuální zážitek při setmělé bazilice.

A jaké doporučení máte pro zachmuřeného posluchače, který potřebuje z koncertu odejít s pozitivnějšími myšlenkami?
Troufám si říct, že zdrojem energie budou dva projekty; tím prvním je koncert Beaty Hlavenkové, Oskara Töröka a mága na elektroniku Leoše Horta, který si říká HRTL. Projekt, který bude doprovázet vizuální laserová projekce, jsme zasadili do sklárny v Preciose. Další naprostou senzací jistě bude závěrečný koncert Avishai Cohen New Trio v libereckém Divadle F. X. Saldy. Posluchači uslyší světový jazz, který je bude dost často zvedat ze sedaček. Tak jsem zvědavý, jestli vydrží sedět. (směje se)