Nechci, abychom dopadli jako na Slovensku, říká o situaci v médiích Brzobohatá

Daniela Brzobohatá byla tváří veřejnoprávní televize řadu let. Ani po odchodu z České televize jí aktuální situace není lhostejná. Obává se podobného scénáře, jaký nastal na Slovensku, kde vládní garnitura ovládla televizi i rozhlas.

Pořád se objevujete na obrazovkách České televize, moderujete projekty. Když se ohlédnete za dennodenním fungováním ve veřejnoprávním médiu, chybí vám to?
Právě ta dennodennost byla jednou z věcí, proč jsem začala přemýšlet o odchodu. Protože ne, že by mi to zevšednělo, to takhle nechci říct, já jsem tu svoji práci měla fakt hrozně ráda, ale najednou toho bylo moc. Myslím si, že to všechno umocnil covid, kdy jsme měli úplně jinak rozvržený kalendář a to mě tak nějak utavilo. Samozřejmě tam byly dny volna, ale víceméně najednou čtrnáct dní chodíte do práce a ještě řešíte tyto těžká témata, která kolikrát lidem způsobují jednak starost, za druhé taky to, že to bylo spojené s úmrtími a ta čísla nebyla nízká. Takže si myslím, že to bylo tak nějak všechno dohromady, kdy mě to semlelo. I skrz tuto zkušenost bych řekla, že ta dennodennost mi na tom nechybí.

28 fotografií

Současná vláda dala na stůl téma zrušení koncesionářských poplatků. Jak se na to jako bývalý insider koukáte?
Já s tím nesouhlasím. Myslím si, že Česká televize by tady měla být za všech okolností a že bychom měli mít nezávislé médium, které prostě bude přinášet zprávy. Nechtěla bych, abychom dopadli jako na sousedním Slovensku.

Jsme na odtajnění nového konceptu cukrářky Ivety Fabešové. Když se podíváte do vitríny, máte potřebu jíst očima, nebo skutečně ochutnávat?
To by bylo na dvě fáze. Nejdřív očima, protože fakt, co výrobek, to je víceméně umělecké dílo. A podruhé to chcete ochutnat, protože co si budeme povídat, jíme očima. Nalákalo mě to a nedokázala jsem si úplně vybrat, že bych tam měla jenom jednoho favorita. Většinou jsem přišla do cukrárny a říkala jsem si: Jo, větrník, ten si dám. Ale tady je to prostě tak strašně krásné, nazdobené, všechno vás tam láká a jenom už přemýšlíte, jak to bude chutnat.

Daniela Brzobohatá a Iveta Fabešová (13. dubna 2026)

Máte zkušenost coby cukrářka ze speciálu Peče celá země. Kdy to byl stres a kdy to byla radost?
Stres to byl v momentě, kdy mi neztuhlo želé. A vzhledem k tomu, že jsem ten pořad neměla nakoukaný dopředu, ale dívala jsem se na něj až zpětně, což byla velká chyba, tak jsem nějak nepočítala s tím, že technická výzva má trošku kratší čas. Že přece jenom člověk už se tam musí ohánět v kuchyni jako líp a obratněji.

Takže když jsem pekla muffiny, ze kterých jsem nakonec udělala cupcaky, protože to je jenom ozdobený muffin, jestli to teda správně říkám... Tak potom jsem byla hrozně překvapená, že ta technická výzva je nějaká taková složitější a časově náročnější. Kdybych se na to podívala dopředu, tak jsem aspoň vyklopila dvě želé nebo něco, co prostě stihlo ztuhnout. Ale neudělala jsem nic, no. Takže chybami se člověk učí. Neříkám, že teď budu slepovat želé po odpoledních, ale nějak to dopadlo.

Musí si člověk na to hezké v životě skutečně počkat?
Nevím, jestli má někdo ve své životní čáře to, že vždycky bude nějak odměněn. Je dobré, když se to stane, když má člověk pocit, že byl teď odměněn za nějaká léta, kdy mu nebylo třeba úplně dobře. Ale nejsem si jistá, jestli ta odměna přijde pro každého člověka.

Daniela Brzobohatá ve velikonočním speciálu pořadu Peče celá země (2026)

Věříte v to, že osud pracuje sám, nebo si my sami ten osud děláme?
Myslím, že je to kombinace obojího. Něco do jisté míry můžeme ovlivnit svými rozhodnutími a něco máme dopředu daného. Jestli… (smích) Ale jestli je to pravda? Nevím.

Když je člověk pracovně vytížen, kde hledat pomyslný balanc, aby byl čas i na sebe, život a lásku?
To vidíme ve svých kalendářích. Já tak nějak balancuju za chodu. Když mám pocit, že už mám spoustu práce, tak se ji snažím odmítat. Neodmítám jenom nabídky, které jsou dlouhodobého charakteru, protože by mě to mrzelo vzhledem k dosavadní spolupráci, dejme tomu s tím kterým klientem. Ale zároveň si myslím, že člověk by si tam měl nechávat svoje volné místo na to, aby si odpočinul sám, s kamarády, s rodinou, s partnerem a tak dále. Je to strašně důležité. Když najednou jsme v tříměsíčním vleku, kdy si spočítáme, že jsme měli dva dny volna, tak to taky není dobré.

Ale ono je zase potom těžké to volno si tam bookovat dopředu, když potom si řeknete: Jé, a teď jsem si vybookovala volno zrovna v momentě, kdy mám nejvíc poptávek a zbytek měsíce bych mohla sedět doma na gauči. Snažím se k tomu najít nějaký klíč. Ono to někdy jde líp, někdy hůř. Ale myslím si, že už vím trošku, že už se neošidím.