Být interpret je uspokojující, ale největší blaho cítím při režii, říká Marek Němec

„Divadelní prázdniny? Ty už odvál čas,“ říká s nostalgickým úsměvem herec Marek Němec. Pokud někdo tvrdí, že má nabitý diář, neviděl ten jeho. Schůzku jsme plánovali dlouho. Nakonec jsme se sešli poblíž Divadla Kalich, jedné ze scén, kde Marek působí nejen coby herec, ale také jako režisér.

Co dnes hrajete?
Je to jedna z mých oblíbených her a jmenuje se Přání.

V té jste se režíroval sám.
Dá se to tak říct, ale úplně sám jsem na to nebyl. V představení hraje i Jana Paulová, která to celé iniciovala. Hra jí byla napsaná přímo na tělo a ona byla hlavním hybatelem všeho. Vybrala si mě jako režiséra, protože viděla inscenaci Terminus. A nádherně jsme se spřátelili. Autor Roman Vencl je také režisér. Měl jsem tu i Ondru Rychlého, tentokrát jako hudebního skladatele a dramaturga. I ostatní kolegové herci se zapojovali. Sešla se skvělá a tvůrčí parta. Byli jsme k sobě velmi otevření. Odpovědnost za tuhle inscenaci ale nesu já a snažil jsem se, abych to kolegům nekazil. Snad se to podařilo. Diváci se stanou svědky neskutečné energie Jany Paulové, která dokáže skvěle pracovat se sebeironií. Je to chytře napsaná komedie, ve které je humor i něha. Máme radost, že ta křehkost, kterou jsme si předsevzali, funguje.