Teď by se měli snažit mladí. My už máme jen splnit resty, říkají bratři Neckářovi

Ztracený videoklip z roku 1968, desítky let na scéně i nadhled, který si lze osvojit jen s časem. Setkání se zpěvákem Václavem Neckářem a jeho bratrem Janem bylo plné vzpomínek, humoru i upřímnosti. Do rozhovoru pro iDNES.cz se navíc přirozeně propsala i témata současnosti – energie, práce, rodina i to, co člověka drží nad vodou.

„Píseň pro mne“ Václava Neckáře byla zapomenuta padesát let. Nový klip připomíná pohnutou dobu po srpnu 1968. „Je zajímavé, že zachovali ten materiál. 29. srpna 1968, když jsem přijel z Kavkazu, tak přijel na letiště Ivo Fischer, který napsal text, abych udělal rozhovor. Ten se konal 29. srpna v Karlíně, v rozhlase. Bohužel byl zničen, protože tam byl požár. Ve studiu hořelo a o spoustu materiálů se přišlo,“ vzpomíná Václav Neckář na dobu, ze které nyní znovu ožil unikátní videoklip.

77 fotografií

Návrat k archivním materiálům podle něj působí jako zvláštní uzavření kruhu. „Je to 58 let. Já jsem začal zpívat v roce 1964, ale na jevišti jsem vlastně začínal už v roce 1953,“ říká s nadhledem muž, jehož kariéra přesahuje sedm dekád.

Když přijde řeč na věk, odpověď je typicky jeho. „Nepamatuju se. Je mi hodně. No... Dvakrát 38?“ směje se. Energie mu ale rozhodně nechybí. I dnes ho drží především kontakt s publikem.

„Snažím se, protože teď koncem dubna mám pět koncertů na Slovensku, tak doufám, že tam dojedu. Začínám Vranov nad Topľou, v Košicích, v Nitře a pak i další města.“ Na otázku, zda je hudba lékem na všechno, odpovídá jednoduše: „Hudba je potřeba.“

Zpěváka Václava Neckáře trápí zdraví. Už bychom měli odpočívat, říká jeho bratr

Do rozhovoru se v tu chvíli spontánně zapojuje i jeho bratr Jan. „Existuje takzvaná muzikoterapie. Dokonce jsem teď někde četl, že se pouští kravám taky muzika a ony pak lépe dojí,“ říká s úsměvem. „To už bylo i ve Slunce seno,“ zazní z druhé strany.

Jan Neckář se ale rychle vrací k vážnějšímu tónu: „Muzika působí i na zvěř. Skutečně i na krávy, aby dobře dojily. Myslím, že Mozarta jim pouští, nebo něco… Vážná muzika se má pouštět i těhotným ženám, protože to má příznivý vliv na vývoj plodu. Alespoň to tedy říkají muzikoterapeuti. Je pravda, že muzika dokáže pohladit, rozplakat, rozveselit, dát energii. Takže ano, svým způsobem léčí.“

Hudbě přitom oba bratři ostatně zasvětili prakticky celý život. „My jsme říkali, že Bacily jsou takzvané hudební bacily, které roznášejí nákazu dobré a kvalitní české muziky. My jsme odjakživa s Otou Petřinou lpěli na tom, abychom dělali původní českou hudbu,“ připomíná Jan Neckář. „Od roku 1971,“ doplňuje ho bratr.

Bratři muzikanti: Je rok 1979, Vaškovi je šestatřicet a Honzovi třicet let.

Dnes už ale přemýšlí i nad tím, co ještě chtějí dokončit. „Já říkám, že chci splnit ještě pár restů, než umřu,“ říká Jan otevřeně. „Ten poslední je asi knížka o Bacilech, která by měla vyjít na konci roku, před Vánoci. Měla by být ve formátu obalu vinylu a možná tam budou i čtyři LPčka s raritami.“

S úsměvem pak dodává směrem k bratrovi: „Můj bratr ještě má pocit, že musí zpívat na jevišti, viď?“ „Já o tom nic nevím,“ reaguje Václav Neckář pobaveně. Právě koncertování zůstává tím, co ho stále naplňuje. Na otázku, v čem tkví kouzlo jeho dlouholeté kariéry, odpovídá stručně: „Já vždycky doufám, že lidé přijdou na koncert.“

Jan Neckář jeho odpověď rozvádí: „Vaškův repertoár je velmi různorodý, košatý. On vždycky tvrdil, že ho hudební kritici nemůžou zaškatulkovat, že z každé škatulky vyčuhuje. Dělal všechno. Od rockových písniček přes country, balady až po muzikál, dokonce i film.“

VIDEO: Oficiální videoklip k nové verzi skladby Václava Neckáře Píseň pro mne z roku 1968. Verze z roku 2026 propojuje archivní záběry se současností: