KOMENTÁŘ: Církev mění primase. A co změníme my? ptá se Ivana Tykač

Inaugurace nového pražského arcibiskupa Stanislava Přibyla v katedrále svatého Víta byla na první pohled impozantní ceremonie. Měla jsem tu čest být mezi pozvanými hosty a uvědomila jsem si, že právě tato mimořádná chvíle opět po nějakém čase poodhalila vztah české společnosti k autoritě, víře a smyslu, píše v komentáři pro MF DNES a iDNES.cz Ivana Tykač, zakladatelka institutu Solvo.

Česko je v tomto ohledu zvláštní země. Nejde o to, že by spiritualitu a priori odmítalo. (Náš nejnovější výzkum Česká identita 2026 ukazuje, že jsme mnohem spirituálnější, než si myslíme, ale nedůvěřujeme organizovaným církvím.)

Středobodem Čechů je rodina. Hrdí jsou na historii, sport a zlaté české ručičky

Realitou zůstává, že se víra přesunula z kostelů do soukromí. Do ticha. Do individuálních hledání. A církev zůstala stát. Často s jazykem formovaným pro svět, který už neexistuje. To není kritika. Jen konstatuji.

Jaká je tedy dnešní role církve? Podívejme se na linii pražských arcibiskupů od Josefa Berana přes Františka Tomáška až po Dominika Duku a Jana Graubnera: příběh celé země. Beran a Tomášek? Symboly odporu. V časech, kdy šlo o svobodu, byla církev přirozenou autoritou. Měla jasného protivníka – režim – a jasnou roli. Po roce 1989 přišel čas obnovy. Miloslav Vlk řešil struktury, vztahy a postupný návrat do veřejného prostoru. A pak přišla fáze, kterou žijeme dodnes. Hledání relevance pro společnost.

Už jsem si koupil lítačku, třeba se dám v metru do řeči, říká nový pražský arcibiskup

Problém už totiž není konflikt, nýbrž nezájem. A právě tady začíná nová kapitola, která v sobě nese naději. Stanislav Přibyl nepřichází jako vůdce v době krize. Spíš jako člověk znalý systému, právník a zdatný organizátor. Prostě někdo, kdo rozumí struktuře. V jiných časech by to možná nebylo dost. Dnes to ale může být přesně to, co církev potřebuje. Ne proto, že by to samo o sobě stačilo. Ale bez „dobře naolejovaného stroje“ se stejně žádná změna neudrží.

Přibyl se ujal funkce arcibiskupa, ve Vítu kázal Pavlovi a dalším o Evropě a mostech

Dokáže se církev znovu přiblížit lidem, kteří už nemají pocit, že ji potřebují? To je mnohem těžší úkol, než jaký řešili jeho předchůdci. V zemi, kde většina lidí nežije náboženský život, se církev nemůže opřít o tradici. Spoléhat na automatickou autoritu. Ani vstupovat do konfliktu a čekat, že ji to posílí. Jediné, co může udělat, je být znovu pochopitelná. A možná znovu užitečná. Ne v institucionálním smyslu, ale v lidském.

V době, kdy roste tlak na výkon, nejistota i osamělost, vzniká prostor, který není politický ani ekonomický. Prostor, kde lidé nehledají odpovědi, ale smysl. Pokud církev tento prostor nenaplní, naplní ho někdo jiný. Nebo něco jiného.

A není to jen otázka víry, ale samozřejmě odolnosti celé společnosti. Společnost bez sdíleného rámce se totiž rozpadá do jednotlivců. Každý si nese svůj svět, své hodnoty, své pravdy. Na první pohled to může vypadat jako svoboda. Ve skutečnosti ale také rostoucí nejistoty.

Nejmladší pražský arcibiskup za více než 100 let. Kdo je Stanislav Přibyl

Právě v těchto časech církev historicky hrávala významnou roli. Dnes ji ztratila. Ne proto, že by ji o ni někdo připravil. Ale proto, že o ni přestali lidé stát. A to je ten největší paradox dneška. Katedrála svatého Víta je plná při slavnostech, ale prázdná v běžném čase.

Otázka, kterou si dnes musíme položit, proto nezní, jaká bude církev, ale jaká bude společnost, která ji už nepotřebuje. A jestli je to stav, který chceme.