Reportáž: Mikulčice a Lužice, týden poté

Před týdnem zasáhlo jižní Moravu tornádo. S následky se budou místní potýkat ještě dlouhé týdny, možná měsíce. Zájem o dobrovolnou pomoc vytrvale pokračuje. V postižených obcích je teď potřeba stavební materiál a hlavně fyzické síly. Dění v místě týden po tragédii sleduje Tomáš Kabát.

Brzy ráno bylo v postižených obcích slyšet jen šustění plachet pokrývajících domy. Hrál si s nimi vítr. Pak se lidé začali dávat do práce, tak jako v předchozích dnech. Začala se ozývat směsice hluku: slyšet bylo motorovou pilu, bouchání kladívky, rozbrušovačka, motory těžké techniky. Silnice už jsou víceméně uklizené, stále je ale spousta poházených dřevin na zahradách domů, i na loukách. Za ten týden se podařilo ledacos uklidit, stále ale na mnoha místech člověk najde suť. „Teď se nám odhaluje ta měsíční krajina,“ říká kolemjdoucí z nezasažené vesnice.

Do pomoci se často zapojují lidé s okolních obcí, které následky bouře příliš nezasáhly, ale jejich známe či rodinné příslušníky ano. Kdo není dostatečně silný na fyzickou pomoc, roznáší třeba čaj a kafe do míst, která jsou vzdálenější od kulturního domu obce Mikulčice.

Kulturní dům je tam jakýmsi zásobovacím centrem. I po týdnu lidé stále chodí pro čistící prostředky, trvanlivé jídlo i pracovní náčiní. Zároveň je v něm umístěný krizový štáb. Včera ho přijel navštívit i hejtman Jihomoravského kraje Jan Grolich. „Teď si nejvíc musíme dávat pozor na peníze. Musíme pečlivě sledovat to, co objednáváme, abychom to dostali proplacené, obrovskou položkou bude likvidace odpadu,“ svěřuje se Rádiu Impuls hejtman a záhy začíná chválit práci hasičů i dobrovolníků. „Každý den je vidět velká změna, situace se posouvá. Sice nás čeká ještě hodně práce, ale postup je znát.“

Zatímco hejtman konverzuje s dobrovolnými hasiči, starostka Mikulčic Marta Otáhalová vede telefonát s lesníky ohledně dodávek řeziva. „To teď nejvíc potřebujeme. Stavební materiál, řezivo, střešní krytinu. Shromažďujeme to v areálu zemědělské farmy,“ říká mi starostka a přiznává, že je řízení obce v krizi náročné. „Za posledních 5 dnů jsem naspala jen 5 hodin. Náladu mi zvedlo včerejší setkání s příbuznými, těm tornádo taky poškodilo dům. Jsem ráda, že jsou v pořádku,“ říká s úsměvem Otáhalová.

Vracím se z Mikulčic do obce Lužice. V trávě jsou pořád sutiny, míjím zdemolovaná auta. Situace se liší dům od domu. Stojím před jedním, na jehož fasádě je sprejem napsáno písmeno D. Značí, že objekt čeká demolice. Hned o 3 domy vedle ale zrovna hasiči pokládají nové střešní tašky na opravené krovy. Zdejší majitel měl větší štěstí. Zničená je i budova zdejšího nádraží. Její vrchní patro pomalu mizí před očima díky hbitým rukám dělníků.

Také obec Lužice má svůj krizový štáb. Sídlí ve zdejší sokolovně. Přilehlé hřiště za touto budovou nějakou dobu nebude sloužit míčovým hrám. Teď je z něj skládka sutin. Kamiony s velkokapacitními kontejnery se tady otáčí každou hodinu. Odváží hromady s různorodým obsahem. Najdete tam útržky polystyrenu, skelné vaty, plech ze stržených střech, cihly. To všechno silný vítr rozmetal po okolí. Ve fasádě mnoha domů stále zůstávají zaseknuté šrapnely, kusy dřeva, všeho, co létalo.

S odklízením pomáhá těžká technika, kvůli zásobování vším možným se na nejpostiženějších místech, nebo u krizového štábu vytvářejí malé dopravní zácpy. Kamiony s bagry se těžko vytáčejí, manipulace je těžká i s jeřáby, nebo hasičskými cisternami. Koordinace nebývá lehká. Nabízejí se další dobrovolníci na pomoc. Navzdory těžké práci mívají překvapivě mnohdy úsměv na rtech.