Nápad přišel po silvestru ve čtyři ráno, teď parta zdolala himálajský vrchol

Skupina přátel z Hrádku nad Nisou a Prahy se vydala poprvé na trek do oblasti Mount Everestu a svoji cestu završila výstupem na šestitisícový Island Peak. Z Himálaje si ale neodvezli jen fotografie nejvyšších hor světa, ale i nepřenositelné zkušenosti.

Nápad přišel ve čtyři ráno po silvestrovské oslavě. Parta přátel se nejdříve rozhodla, že se vydá do Švýcarska, a poté do Nepálu na svou první himálajskou výpravu pod Mount Everest.

„Mám rád hory, lezení a cestování. Ideální je, když se to dělá v partě lidí, kdy se emoce a zážitky mohou nějakým způsobem umocňovat a sdílet,“ řekl Jiří „Šimi“ Šimonek, který jako jediný ze skupiny není původem z Hrádku nad Nisou.

12 fotografií

Expedici dále tvořili sourozenci Vojtěch a Tomáš Prchlíkovi, Monika Kordíková a Lucie Strnádková. „S Mončou a s Vojtou se známe od základní školy,“ upřesnila Strnádková. „Se Šimim jsem se poznala před třinácti lety a přitáhl mě do Prahy.“

Podle ní je pro podobné výpravy zásadní složení týmu. „Doplňujeme se, někdo je optimističtější a někdo pesimističtější. Někdo jde do všeho po hlavě a někteří jsou spíš racionální, vytváří to mezi námi takovou zlatou střední cestu,“ podotkla.

Poprvé spolu vyrazili na Island. Další test přišel ve Švýcarsku, kde si vyzkoušeli pohyb po ledovci i práci s horolezeckým vybavením. „Řekli jsme si, že přece nepojedeme najednou na šestitisícovou horu a do Nepálu,“ vylíčila Strnádková. „Tak jsme si dali mezikrok.“

Stopoval až do Nepálu. Největší strach jsem měl z Pákistánu, říká dobrodruh

Ani tam nechyběly krizové momenty. „Myslela jsem si, že ani nesmotáme lano, že možná vůbec nikam nepojedeme,“ vzpomínala. Nakonec přišla nečekaná motivace. „Koukal jsem na Instagram a viděl jsem, že tam den předtím byly děti. Tak jsem si říkal, že když už tam byly ony, musíme to zvládnout také,“ podotkl Vojtěch Prchlík.

Stres přišel ještě před odletem do Nepálu. „Krizových situací bylo hodně. Volali jsme si a psali, jak jsme na tom, jestli už máme spacák dva dny před odjezdem,“ vyprávěl Tomáš Prchlík.

Krize ještě před odletem

Napětí ještě zvýšila zdravotní komplikace. „Dva dny před odletem jsem zjistila, že mám hraniční hodnoty na černý kašel, takže jsem dostala antibiotika,“ prozradila Lucie Strnádková. „Nemohla jsem to nikomu říct, oznámila jsem jim to až v Dubaji na letišti. Bála jsem se, aby mě nechtěli odstřihnout,“ dodala.

Trasu měli naplánovanou přes agenturu českého horolezce Jana Trávníčka. Postaral se o průvodce i logistiku v horách. „Měla jsem mu za zlé, že na nás úplně kašle,“ vzpomínala Strnádková. „Pak nám vysvětlil, že neřeší lidi v Čechách, ale až ve chvíli, kdy přijedeme do Káthmándú, a tam se bude starat,“ podotkla.

Tým je důležitý. Na osmitisícovce je ale každý sám za sebe, říká Trávníček

Dramatický zážitek potkal partu už první den v Káthmándú. Jiřího Šimonka kousla opice. „Od začátku jsem se tomu smál,“ líčí. „Ale když jsme řešili očkování a jestli vůbec bude možné vyrazit na trek, tak jsem měl docela nahnáno. Když se to pak vyřešilo, tak to pro mě byla velice úsměvná historka.“

Pro jeho partnerku Lucii to tehdy úsměvné nebylo. „Já jsem se o něj bála. Znervóznilo mě, když Tráva přijel na hotel a řekl, že máme jet okamžitě do nemocnice,“ popsala Strnádková s tím, že teď se tomu také směje, protože všechno dobře dopadlo.

Cesta do hor nebyla jednoduchá

Místo plánovaného letu z Káthmándú do horské Lukly museli cestovatelé vyrazit noční jízdou šatl busem na malé letiště Ramechhap. „Vyjeli jsme asi v půl druhé ráno a jeli jsme tam šest hodin. Na tomto letišti je největší pravděpodobnost, že počasí umožní letadlu odletět,“ upřesnil Šimonek.

„Ale to se nám také nestalo, takže jsme měli asi 24hodinové odložení letu a letěli jsme hned ráno.“

Když se konečně dostali do Lukly, přišla euforie. „Měli jsme krásné počasí a už jsme se nemohli dočkat, až začneme šlapat do prvního kopce. Člověk si vezme batoh a ví, že ho ponese dvacet dní na zádech a najednou chce prostě vyrazit,“ pověděl Šimonek.

První kroky v Himálajích

První úsek vedl civilizovanou krajinou. „Byl pestrý. Byla tam zvířata, ale i vesničky, lanové mosty. Tam jsme se poprvé seznámili s jejich životem,“ zavzpomínal Vojtěch Prchlík.

Postupně cesta vedla do himálajských hor. „Agentura stoprocentně akceptovala naše představy a náš program. Všechny změny nám jen doporučila,“ upřesnil výběr cesty Šimonek.

Pivo z Náchoda se pije i v Nepálu, česká hospoda je místním fenoménem

„Potřebovali jsme se nějak aklimatizovat na Island Peak, takže jsme vlastně šli proti směru, než se to obvykle chodí,“ dodala Monika Kordíková.

Některé přechody pro ně byly opravdu náročné. „Člověk funěl a byl rád, že jde, natož aby se s někým bavil nebo udržoval nějakou další konverzaci. Dost kilometrů jsme prožili tak, že každý si to sám se sebou užíval po svém,“ vyprávěl Šimonek. Podle něj v takových chvílích člověk pozná i sám sebe.

Podle Kordíkové je v takových situacích dobře, že parta je povahově různě rozložená. „Člověk si někdy nechce povídat a ten druhý zrovna ano. V takové skupině se najdou třeba dva, kteří mlčí a kteří jsou v pohodě sami se sebou, a zbytek si třeba povídá, dělá srandy a naopak,“ popsala.

Denní režim byl oproti našemu způsobu života jiný. „Byl jsem zvyklý chodit spát kolem půlnoci,“ podotkl Tomáš Prchlík. „A najednou nám první den řekli, najezte se a běžte do pokojů a mezi půl devátou až desátou jsme šli do spacáků.“

Ráno je čekalo brzké vstávání a další kilometry v horách. Cílem jejich treku byl výstup na více než šestitisícovou horu Island Peak. „Ještě v polovině cesty jsem si nebyl jistý, jestli na ni vylezu, jestli nebudu nemocný a jestli nezůstanu v základním táboře,“ vyjádřil se Tomáš Prchlík.

„Pro mě byl cíl projít si cestu od začátku do konce s tím, že na horu nemusím vylézt, což se patnáctý den změnilo.“

Průvodci totiž předtím nechali skupinu odpočinout. „Věděli, že nám je opravdu špatně a že by to chtělo si odpočinout a nikam nejít, jen se projít po vesnici a vypotit se. Pak se to zlepšilo a vypadalo to, že budeme ve formě, i když ne úplně stoprocentní,“ vylíčil Tomáš.

Průvodci na Mount Everestu kvůli pojistným podvodům trávili horolezce

„Když to vypadalo, že zůstanu dole, nedokázala jsem se s tím smířit. V hlavě se mi odehrávalo všechno možné,“ popsala svoje pocity Lucie Strnádková. Její partner Jiří měl zase jinou motivaci.

„Chtěl jsem si zkusit šestitisícovku a zažít si, jaké to je fungovat v Himálaji a vidět horu Ama Dablam, kterou znal člověk jen z časopisů,“ popsal.

„Jsme maximalisté. Být v té oblasti a vidět nejvyšší hory na vlastní oči je obrovský zážitek. Spíš než základní tábor Everestu jsme chtěli vidět nejvyšší hory světa,“ prozradil Vojtěch Prchlík. „Když už jsme někde, tak tam chceme vidět všechno,“ doplnila ho přítelkyně Monika Kordíková.

Přišly pochybnosti i obavy

„Na začátku vám nikdo neřekne, že to pravděpodobně nezvládnete,“ podotkla Lucie Strnádková. Trávníček skupinu v Káthmándú upozornil, že Island Peak není snadná hora.

„Monča šla za Trávou s tím, že jsme si vybrali nejlehčí šestku a on jí odvětil, že to není vůbec nejlehčí, ale nejtěžší, co v té oblasti je.“

Přišly tak velké obavy. „Viděli jsme lidi, co se z Island Peaku vrátili, a když to byla jedenáctičlenná skupina, na vrchol se dostali tři,“ upřesnila Strnádková. Trávníček jim poté nabízel jiné varianty, ale všechny byly mimo plán jejich cesty.

Plán nezměnili. Monice Kordíkové se udělalo špatně v základním táboře. „Když už jsem se psychicky připravila na výstup, udělalo se mi špatně, pravděpodobně z vody v Chukhungu,“ popsala. „Bylo to pět hodin utrpení.“

„Šerpové nás pořád strašili, že nestíháme, že na ten vrchol nevylezeme. Ale pak se začalo rozednívat a svítat světlo naděje, že třeba bude lépe,“ dodala Kordíková.

Extrémní podmínky a vypjaté momenty

Ani během výstupu na Island Peak nechyběly situace, které byly v tu chvíli spíše zoufalé než úsměvné. „Rozbolelo mě břicho, těsně před nejhorší částí mezi drobnými trhlinami. Bolelo mě to tak, že jsem si myslel, že to otočím,“ uvedl Tomáš Prchlík.

„Nakonec jsem si v šesti tisících musel dojít na velkou. Musel jsem si sundat rukavice, postroj, všechno. Promrzly mi prsty, ale dneska se tomu už samozřejmě směju,“ podotkl.

Vrchol plný emocí

„Na vrchol jsme se nakonec skutečně vyškrábali,“ doplnil Vojtěch Prchlík. „Když už se dostanete nahoru a máte pocit, že už nemáte sílu, tak euforie, která tam pak je, vám ji dodá. Bylo to dojemné, ale řekli jsme si, že jsme sem jeli s cílem, že to dáme,“ upřesnil Šimonek.

Přišly dokonce i slzy. „Byli jsme tam téměř sami na tom vrcholu. Neuvěřitelné výhledy a ten den stál při nás. Den předtím se tam nedalo vylézt, bylo hrozné počasí,“ dodal.

Když se poddáte, končíte. Chytne vás chaos, říká o rakovině horolezec Trávníček

Ačkoli se členové expedice po návratu shodli, že do Himálaje se možná vrátí až za několik let, vidí to dnes jinak. „Klidně bych letěl zítra,“ hlásil bez váhání Jiří Šimonek. „Asi po dvou měsících jsem si uvědomila, že bych jela znovu,“ smála se Lucie Strnádková.

Někteří mají už i další cíle. Šimonek by se chtěl jednou podívat k himálajské hoře Ama Dablam, zatímco Vojtěch Prchlík přemýšlí ještě výš. „Jednou bych si chtěl zkusit nějakou sedmitisícovku,“ prozradil.