Básník musí být napůl šílený, říká kardiochirurg s cenou Magnesia Litera

Může básník otevírat lidská těla a se skalpelem v ruce zachraňovat jejich srdce? A je-li poezie zkratka k lidskému nitru, je pak práce kardiochirurga její doslovnou metaforou? V osobě Radovana Jursy se obě tyto stránky spojují. Duší je básník, jehož cílem je ze slov uplést dokonalou báseň, v civilním životě je pak kardiochirurgem v ostravské fakultní nemocnici, který zachraňuje lidské životy

Že se mu psaní daří, dosvědčuje i první cena za jeho sbírku Koncept transparence v letošním ročníku Magnesia Litera v kategorii poezie.„Báseň je druh komunikace mezi lidmi podobná tomu, jako kdyby autor a čtenář spolu tančili tango. Jde o to dotknout se něčeho jen tak nepatrně, jako vánek, ale aby to zároveň mělo potenciál vyvolat efekt motýlích křídel, aby báseň působila jako blesk z čistého nebe,“ říká Radovan Jursa.

Když jsem se dozvěděl, že cenu Magnesia Litera za poezii získal kardiochirurg, jevilo se mi to jako skvělá novinářská zkratka: básnící chirurg. Když jsem pak ale sledoval záznam vašeho autorského čtení, váš zápal pro věc mi napověděl, že jste spíše básník, který je chirurgem. Kdo byl tedy dříve? Básník, nebo chirurg?
Určitě básník, k poezii jsem přilnul už v mládí, někdy v šestnácti letech. Tehdy jsem narazil na dva básníky, kteří za totáče nepatřili k těm oficiálním a nebyli tak dostupní, současně ale nebyli úplně zakázaní, a to byl Holan a Skácel.

To jsou ale poměrně hodně odlišné osobnosti...
Řekl bych, že to jsou takové dvě úžasné polohy české poezie druhé poloviny 20. století. Holan se svou filozofickou, až mystickou, trochu těžkopádnou poezií, a na druhém pólu je Skácel, který je neuvěřitelně melodický, zpěvný a plný emocí. A tihle dva si mě získali na mnoho let.

Možná ještě, dalším takovým iniciačním básníkem byl Ted Hughes. Anglický básník a několik let také manžel Sylvie Plath. On se hodně vztahoval k zvířecí, až archetypálně animální říši. A ten mě dostal. Měl jsem půjčený jeho výbor Jeskynní ptáci, přečetl jsem jej a věděl jsem, že tohle chci. No jo, ale teď to neumíte, že jo? Ale chcete to, tak to zkoušíte. Prostě nic víc, jenom jsem chtěl takhle psát. Prožitek, který jsem měl jako čtenář, jsem chtěl zažít i jako autor. A možná jsem ho chtěl zároveň způsobit i jiným.

Takže pro vás byl motivací udělat něco tak krásného, co by se ostatních dotklo stejně jako ti básníci, kteří vás tak hluboce oslovili?
Úplně bych si to takhle netroufl říct, protože nevím, jestli v tom byla ta potřeba šířit to dál, to bylo spíše sekundární. Myslím si, že nic se nevyrovná tomu úžasnému prožitku, když se vám povede báseň. Řeknete si: ‚Teď jsem to napsal, teď to do sebe zapadlo. Teď je to ta sklenutá báseň.‘ Teď je to kompletní, živá bytost, která se třeba dostane až ke čtenáři, ale ten pocit, že jsem to napsal, je úplně nejdůležitější. Nebo možná ne, že jsem to napsal, ale že jsem byl u toho, že mi to bylo dáno, že jsem to našel, jako když najdete houbu v lese.

Chachaři z Ostravy nevymizeli, říká Hruška, hlavní autor unikátní literární trilogie

Opět se mi vybavuje vaše autorské čtení, které jsem zmiňoval na začátku, kdy bylo cítit, s jak velkou pečlivostí volíte slova. Nabízí se asociace s vaší prací chirurga, že výběru slov vládne až chirurgická přesnost.
To je možná dané i bez té chirurgie, ale myslím si, že jsem hodně ovlivněný svojí profesí. Představte si, že máte chirurga, který pracuje konceptuálně, že to jenom tak nahodí. To by pak po něm zbyly jen samé mrtvoly, že? Chcete čistou práci, co nejšetrnějším a nejrychlejším způsobem udělat v těle, co musíte, a vždycky to musí skončit krásnou suturou kůže.

Takže maximální soustředění a preciznost? Mně se to pořád spojuje – chirurgie i poezie.
Asi jo, ale já jsem si dlouho myslel, že je to moje tak trochu schizofrenie, toho koncentrovaného chirurga a toho úzkostného roztěkaného básníka. Že ta linie je vedená právě mezi těmi profesemi, mezi tím vědeckým, řemeslným, medicínským a tím literárním. A pak jsem si uvědomil, že dělicí čára jde napříč tvůrčím úsilím a přímo protíná báseň. Myslím, že mi to poprvé docvaklo, když jsem slyšel známou písničku od Leonarda Cohena Suzanne.

Co vás na ní tak oslovilo?
On tam říká: ‚And you know that she's half-crazy, but that's why you wanna be there.‘ Nejsem si jistý citací, ale jde o to, že je napůl šílená, a právě proto jsem tady. A důležité je to napůl. Myslím si, že k dobré tvorbě je třeba být napůl šílený. To znamená mít trošku jiný, nový pohled na věci kolem. Pak můžete tvořit, ale současně si k té poloviční šílenosti musíte ponechat to koncentrované racionální pozorování vědce, který sleduje to, co se ve vás děje, protože psaní je především introspekce. Buď pozorujete něco venku, nebo něco uvnitř, něco nachýlené k abnormalitě, současně se dokážete tou druhou nohou udržet ve skutečném světě a pozorovat, co to s vámi dělá.

Člověk ale nesmí sklouznout úplně, protože to už by se nestal svědkem světa, o kterém píše. Už by nebyl schopný ho opustit a nebyl by schopný ho dotáhnout do racionálního konce, třeba napsat knihu. Ale básník, nebo každý umělec, se prostě musí vydávat do jiných světů, vydávat se pokušení, a zároveň jim čelit.

Básník a kardiochirurg Radovan Jursa získal za svou poslední sbírku cenu Magnesia Litera.

Jak?
Jsou věci, které sice napíšete, ale pak musíte vidět, že to není na publikaci, že to není dobré, že to nemá opustit váš notebook. Když to srovnám se svou prací, tak mým cílem je, aby každý můj pacient přežil, naopak jen velmi málo básní nechám přežít. Prostě je nepustím do světa jako živé bytosti, kde s nimi můžou být ostatní.

Když vás tak poslouchám, musím se zeptat, co pro vás poezie vlastně znamená?
Poezie je ledasco. Mraky dělají poezii, západ slunce dělá poezii, hudební skladba má v sobě poezii. A když je to dobrá báseň, tak ta v sobě taky může mít poezii. Můžeme mít formálně dobrou báseň, ale ještě to nemusí být poezie. Záměrem básně samozřejmě je, aby poezii obsahovala, nebo aby ji lidem nabízela. A když se tohle poštěstí, pak je báseň druh komunikace mezi lidmi podobná tomu, jako kdyby autor a čtenář spolu tančili tango. Je to vlastně mimoslovní komunikace. Jde o to dotknout se něčeho jen tak nepatrně, jako vánek, ale aby to zároveň mělo potenciál vyvolat efekt motýlích křídel, aby báseň působila jako blesk z čistého nebe.

Ostravské stopy: Havíři byli typické ostravské etnikum, říká básník Hort

Když jste mluvil o svých začátcích, že vlastně důležitý pro vás byl ten zrod, jaká pak byla cesta k tomu, že jste už se svou poezií poprvé šel ven? První sbírka vám vyšla v roce 1999, že?
Už předtím jsem potkával lidi, kteří ty básně chtěli. Samozřejmě, že jsem to dával číst svým blízkým, a oni říkali: ‚Hele, to vydej, napiš knížku,‘ a já jsem si řekl, proč ne.

A bylo těžké pro básníka v 90. letech vydat knížku, nebo najít vydavatele?
Bylo to pro mě těžké, ale měl jsem štěstí a narazil jsem na kamaráda, který mi to velmi laskavě vydal. Tehdy jsem si to platil sám, nebylo to nějak drahé a ilustrovala mi to kamarádka, jedna architektka. Myslím si, že to vlastně byla moc krásná knížka. Vlastně i ty texty vůbec nebyly špatné, byly takové trošku nezralé, ale mělo to své fanoušky, kteří doteď říkají, že tuhle knihu mají nejraději.

U třetí sbírky vám dělal redakci ostravský literární historik Pavel Hruška. Jaké bylo vaši tvorbu s někým komunikovat a ladit?
To byla moc krásná spolupráce. Nejsem žádný literární vědec, ani bohemista, takže se mám pořád co učit. A s Pavlem jsem se učil za pochodu, bylo to úžasné souznění, osobně si myslím, že od určité úrovně je jazyk stejně přesný jako matematická věta.

On byl kouzelný v tom, že báseň, která se mu nelíbila, tak kolem ní chodil, jako když nutíte psa něco sežrat, a on pořád tlamu dává někam jinam. A báseň, která se mu líbila, tak se v ní byl ochotný rýpat 14 dnů. Říkal mi: ‚Víš, tohle je perfektní, ale tady to slovo nahraď.‘ A já, že ne, že je to dobrý, ale on trval na svém. Za čtrnáct dnů jsme se sešli a já mu říkám: ‚Hele, mám tady tři různý adjektiva v tomhle pořadí.‘ On na to kouká a říká: ‚Já mám ty samý v tom samým pořadí.‘ Tak jsme na sebe hleděli, že jazyk má v sobě tuhletu přesnost, že báseň není nic nahodilého. Že je to opravdu jako v matematice, že existuje přesný výraz, který tam patří, a vy ho musíte najít. Jinak ta rovnice nefunguje.

Ostravské stopy: Město, které vás chytí a už nepustí, říká básník Horák

A jak dlouho třeba to hledání toho přesného výrazu trvá?
Buď to sedne hned a jde to úplně snadno, to jsou často nejlepší kousky. A pak máte prostě dva verše, čtyřverší, ne víc, a víte, že je mimořádný. A vy kvůli němu marně zkoušíte napsat báseň. Tak to nechám být a mám to v hlavě, tam to leží rok, dva, tři. A najednou to uvidím z nějakého jiného úhlu pohledu a řeknu si: ‚Teď jo, teď to mám.‘ Tohle jsou taky nádherné pocity.

Napadne vás třeba i na sále nějaký verš?
Téměř stoprocentně ne. Kardiochirurgie je opravdu náročný obor, jsou to dlouhé operace, které si vyžadují maximální koncentrovanost. Nepřetržitou, nesmíte tam udělat chybu. Ne, že by jsme si tam neřekli občas vtip nebo nezasmáli se nebo nepovídali si, ale poezie je úplně někde jinde. Psát básně, alespoň pro mě, je velmi těžká mentální dřina, která se vůbec nedá míchat s prací na sále.

Tak to chápu.
Jediné místo, kde mě ve špitále něco napadne, je nemocniční chodba. Není to ani ten pokoj, kde pacienti trpí, kde jim nasloucháte, ani to heroické místo, kde se někoho na sále snažíte zachránit. Chodba nepatří nikomu. Právě na takových místech se poezii daří.

Ve své poslední knize Koncept transparence jste se rozhodl ke klasickým básním přidat i prozaické texty, které básně doplňují. Jak se ten nápad zrodil?
Napíšete báseň a konec. Ale já jsem s ní ještě chtěl být. To už ale nešlo, protože byla hotová. Tak jsem k nim začal psát další texty. Představte si ty básně jako houby, které vyrostou po dešti. Ale nevidíte to mycelium, ze kterého vyrůstají. A mé básně jsou jako ty houby a prozaické texty k nim jako mycelium. Já jsem se k němu chtěl přiznat, chtěl jsem říct: ‚Tady je báseň a já chci, abyste viděli, co se mi děje v hlavě, o čem přemýšlím, co je můj myšlenkový svět.‘

Takže to je trošku i takové skrývání a odkrývání?
Ano, je to hra a je v tom i humor.

Jaké tedy byly vaše pocity být nominován na Magnesii Literu, což je asi nejprestižnější cena v Česku pro literáty, a ještě navíc tu cenu získat?
První pocit se dostavil při nominaci. Byla to trochu radost, ale nějak z nějakých iracionálních důvodů se dostavil i podivný smutek, jakási nejistota. A při získání ceny to byl jenom příjemný pocit. Nesmírně si té ceny považuju i s vědomím, že spousta skvělých básníků loni vydala knihu a prostě je ta cena úplně minula. Vůbec si nedělám iluze, že jsem kvůli té ceně lepší, takže to přijímám s velkým respektem vůči těm ostatním.

Ale pořád můžu říct, že pocit, kdy napíšete dobrou báseň, je desetkrát lepší než dostat cenu. Je to pořád stejné jako v těch šestnácti letech a vy to chcete zažít. Chcete být u toho, když to vzniká. Tohle se nedá ničím nahradit. Kdyby mi teď někdo řekl: ‚Hele, napíšeš fakt geniální báseň, ale vrať tu cenu,‘ tak to udělám.