Na jedné kalamitě jsme vydělali, druhá nás sejmula, popisuje majitel lesní školky

Nahoru a dolů. Jako na vlnách opravdové sinusoidy si musí připadat Patrik Barnet, majitel lesní školky v Branticích na Krnovsku. Vždy, když se firmě začalo trochu dařit, přišla nějaká pohroma. Na druhou stranu, některé přírodní katastrofy zase společnosti pomohly.

Jak se člověk dostane k tomu, že je majitelem lesní školky?
Já jsem v roce 1991 nastoupil, hned poté, co jsem absolvoval lesnickou školu v Hranicích, k Československým státním lesům jako lesník. Sloužil jsem v Purkarticích, nedaleko odsud. Pak jsem musel narukovat, a když jsem se vrátil, bylo vše jinak.

Co se stalo?
Než jsem se vrátil z vojny, proběhla transformace „lesů“. Vznikly Lesy České republiky, pro mě neznámá instituce, a většina lidí, které jsem znal, přešla do nově vzniklé soukromé akciové společnosti.

Co jste udělal vy?
Byl jsem mladý, ambiciózní, chtěl jsem a oni viděli, že mám zájem, tak mi nabídli, že bych mohl pro ně obchodovat, že se naučím německy, protože jsme všichni uměli jenom rusky, a půjdu dělat obchod se dřevem.

To se předpokládám nestalo.
Nestalo. Člověk, který tam dělal v podstatě obchodního ředitele, asi dostal strach, že by ho mladý perspektivní kluk mohl časem vyšoupnout. A mně se nabídla možnost dělat školkaře u lesního závodu. To mě bavilo už na škole. Dostal jsem i možnost vrátit se na polesí a dělat fořta, ale tam už nebyla dobrá situace, nějak se to tam rozklížilo.

Takže jste šel do školky?
Začal jsem dělat vedoucího školky, ale to mě jen tak nebavilo, takže jsem začal studovat nové technologie, co by se dalo změnit. Během roku a půl jsem navrhl řediteli, že bychom udělali středisko školek, že bychom je spojili. Připravoval jsem podnikatelský záměr, protože tenkrát byla doba, kdy byla velká poptávka po sadebním materiálu. V roce 1995 jsme prodali, co jsme měli. Za tři roky nato ale tak rapidně poklesla poptávka, že to spadlo na polovinu.

Skutečný zabiják monokultur smrků? Václavky

Jak to? Změnil se zákon nebo co?
Kůrovcová kalamita, o níž se v posledních letech mluvilo, začala už tehdy. Když jsem se vracel z vojny. Tehdy se poprvé začalo těžit tisíc kubíků na lesnickém úseku, ne na polesí, ale na jednom úseku. Nicméně Lesy České republiky tenkrát razily špatnou strategii: když je to ještě trochu zelené, tak to necháme.

Co to v praxi znamenalo?
To se porazil napadený strom a ještě několik dokola. A zbytek se nechal. Oni netušili, že dojde k tak masivnímu rozmnožení kůrovce. Nicméně se pořád mluví o kůrovci, ale skutečným zabijákem smrkových monokultur byly václavky. Houby. A k tomu sucho, které ty smrky nedávaly.

A tehdy se to o té václavce ještě nevědělo?
Podceňovalo se to.

Čili na problém s kůrovcem se zadělalo už v polovině 90. let?
Daleko dříve. Už v době, kdy se vsadilo na pěstování smrkových monokultur. Což bylo už před pár sty lety, ale po roce 1948 to ještě gradovalo. Smrk je dřevina, kterou můžete kácet už po 80 letech. Politicky se rozhodlo, že se budou smrkem zalesňovat i plochy, které pro něj nejsou vhodné. To znamená nížiny, druhý, třetí, čtvrtý vegetační lesní stupeň, kam by správně měly jít listnáče nebo borovice. A do toho se mění klima.

Takže to všechno vedlo ke kůrovcové kalamitě?
Smrk si dokáže poradit s kůrovcem, on ho zalije pryskyřicí, ale pokud nemá vodu, není tu pryskyřici schopný vytvořit. Dostáváme se tak k problému, že díky smrkovým monokulturám pomáháme václavce.

Takže to všechno tu už v době, kdy jste začal pracovat v lesní školce, bylo?
Bylo. Já se začal věnovat pěstování. A začal jsem se zabývat obalovanou sadbou, která zkracuje dobu pěstování. My jsme klasicky pěstovali sadební materiál tři, čtyři i pět let, když jsme začali používat obal, plato, ve kterém se pěstují ty stromečky, tak na to stačila jedna sezona.

To asi byla velká změna.
Byla. Vycházelo to lépe jak časově, tak ekonomicky. Ale když jsem na tom začal pracovat, přestali jsme si rozumět s novými majiteli. Do toho přišly povodně v roce 1997 a o rok později jsem z firmy odešel a začal dělat sám na sebe.

Majitel lesní školky v Branticích na Krnovsku Patrik Barnet (4. dubna 2026)

Kvůli novým majitelům?
Neshodli jsme se názorově na vedení společnosti a já jsem prostě sám odešel s tím, že můj otec podnikal, byť v úplně jiné branži, a já k němu nastoupím.

V jaké branži dělal?
Nejprve dovážel a později i vyráběl dámské spodní prádlo. My jsme tehdy v Krnově koupili jednu nedokončenou hrubou stavbu, tu budovu jsme dobudovali a přeměnili na šicí dílnu a sklady.

Takže jste z lesa šel k oděvům?
Ne úplně. Pomáhal jsem otci s podnikáním a do toho jsem rozjížděl vlastní školku. Vyhlédli jsme si zdejší parcelu a v roce 1999 jsme začali. Tehdy tady nebylo nic, jenom louka. Tu jsem oplotil a postupně přeměňoval ty plochy na školku.

Jak se začíná s lesní školkou? Tam přece asi nemůžete prodávat hned, nemáte hned zisky.
Bylo to těžké. Otec mě sice udělal společníkem ve firmě, ale já nechtěl zůstat jako jeho přísavka na krku. A tak jsem si domluvil práci v lese, vzal jsem motorovou pilu, křovinořez a šel jsem dělat rukama. Ve volném čase jsem to tu začal postupně přeměňovat, půjčil jsem si traktor, strhl jsem drn, upravil jsem první plochu.

To by asi mohl udělat každý.
Asi mohl, ale já měl plán a chtěl jsem to dělat trochu jinak. Komunikoval jsem se švédskými a finskými firmami, které měly technologii na krytokořennou sadbu, to znamená od vysetí osiva do kontejneru, což umožňuje vypěstování během jedné sezony. Měli jsme záměr a šli do banky.

To nebylo na konci 90. let jednoduché.
Nebylo. Bank jsme obešli několik, marně. Chtěli jsme asi pět milionů korun na úvěr s tím, že uděláme napřed jedno pole a postupně začneme budovat další. Všechny banky nám úvěr zamítly, že takovýto provoz v České republice není a je to pro ně příliš rizikové. Paradoxně o pár let později se tady ředitelé bank s nabídkou předháněli.

Co jste nakonec udělal?
Pokračoval jsem sám tak, jak jsem chtěl. Známí zámečníci nám udělali rám, koupili jsme nějaký kontejner pro pěstování. S tím, že postupně, až prostě budou peníze přibývat, budeme přikupovat další věci. Koupil jsem za pět tisíc korun stavební buňku, postavil jsem si dřevěné WC a najal čtyři lidi.

Orkán Kyrill znamenal zlom

A do toho jste chodil ještě do lesa s pilou?
Samozřejmě. Když byla práce nebo jsem sehnal jinou zakázku. Nebo jsem rozvážel spodní prádlo z otcovy firmy. V roce 2007 přišel orkán Kyrill, kalamita, která znamenala zlom.

V dobrém, nebo špatném?
Pro nás v dobrém. My jsme v roce 2003 dostali od Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti certifikát, že ta sadba je nezávadná. Do té doby mi stát nechtěl dovolit prodávat státním lesům, protože si mysleli, že se ty stromky nedají sázet, i když ve Skandinávii to běželo desítky let. My jsme museli dokázat, že jsme papežštější než Vatikán. Tři roky to sledovali. Jestli to neshnije, jestli to roste.

Takže jste nemohl prodávat?
Jenom soukromníkům a nestátním firmám. Až pak se to změnilo. Dostali jsme certifikát, za čtyři roky přišel Kyrill a najednou nám chtěli všichni utrhnout ruce.

Takže už jen samé klady, pozitiva a sociální jistoty.
Kéž by. Jen co jsme se trochu rozjeli díky Kyrillovi, přišel problém s hnojivem. Firma, od které jsme odebírali, nám dodala špatnou šarži. Nějaký chemik při výrobě zapomněl na určité požadavky prvků a předopovali to sírou a chloridy, což je pro mladé sazenice smrt. Během čtrnácti dnů nám to ty stromky úplně spálilo. Katastrofa. Soudil jsem se s nimi pět let, uspěl jsem až u vrchního soudu.

Takže se soudy jste si užil své.
Užil. A ještě užívám. Podobný problém jsme totiž měli i s jedním polským dodavatelem. A tam se soudíme dodnes. Nejprve to soud shodil, že není dost důkazů, teď čekáme na rozhodnutí apelačního soudu.

Další velký zájem o sadbu asi přinesla kůrovcová kalamita.
Ano. A už před jejím vrcholem se nám začalo dařit. Ale do toho přišly spory v rodině, musel jsem vyplatit podíly. To rozvoj firmy zastavilo.

O co jste se přeli?
O to, co dělat dál. Textilní část firmy už dávno nevydělávala, dotovali jsme to ze školky a já ji chtěl nechat jako jedinou. Jenže některým členům rodiny se sem nechtělo jít pracovat, já je zase nechtěl jen tak živit, no nedopadlo to dobře.

Rodiče převzali krachující firmu, teď mají úspěšný rodinný podnik

A už jste se usmířili?
S otcem se dodnes nebavíme, bylo toho více. Takže to nás v rozvoji trochu zastavilo.

Jak jste zvládali covid?
Ten se nás vlastně ani moc nedotkl. Na jednu stranu právě vrcholil zájem o sazenice kvůli kůrovcové kalamitě, takže jsme mohli i pomoci některým podnikatelům z Krnova, kteří přišli o obživu, a zaměstnat je. To pomohlo nám i jim, protože sehnat dnes dobré zaměstnance je problém. V sezoně si totiž vedle stálých zaměstnanců musíme pomáhat i brigádníky. A to bývá občas hodně složité.

Takže jste byli zase na vrcholu.
A zase přišel pád.

Co se stalo?
Přišel podzim 2024. Povodně. Tady všude byly dva metry vody, vše bylo zničeno včetně našeho ovocného sadu, který jsme si pořídili. Všude se tu valila voda.

Stihli jste prodat, co jste vypěstovali?
Právě že ne, vše bylo těsně před expedicí. Zůstalo nám pod vodou materiálu asi za 35 milionů korun.

Dobrovolní hasiči udělali neskutečný kus práce

Co na to pojišťovna?
Dostali jsme asi milion. My jsme tady v podstatě nepojistitelní. Pár milionů jsme pak dostali od státu. A to bylo vše. Byli jsme úplně na dně a nevím, co bych dělal, kdyby mi nepřijeli pomoci kamarádi i úplně cizí lidé, které jsem ani neznal.

Kdo, nebo co vám pomohlo nejvíce?
Třeba dobrovolní hasiči. Kluci odněkud z Chebu. To, co oni udělali za půl dne, trvalo vojákům tři dny. A to nám vojáci nejdříve ani pomáhat nechtěli, že tu nejsou proto, aby pomáhali soukromníkům.

Pomáhali i známí?
Libor Piňos a Helena Vrátníková, kolegové ze školky v Prostějově, přijeli pomoci osobně, stejně tak přátelé z Týniště nad Orlicí Vašek Kolář a Roman Kosinka. Kolegové z Řečan nad Labem poslali těžkou techniku, traktor s řidičem a nákladní tatru, kamarád Miloš Ovčáček pomohl s technikou na seškrabávání a odvoz hlíny, takových lidí bylo víc.

Jak jste se z toho dostali?
Dnes expedujeme miliony sazenic ročně. Máme tu stabilní partu deseti lidí, ale v sezoně se tu točí 50, 60 lidí. Musí to být jak na drátkách. Sazenice vyjede ze školky a druhý den musí být v zemi někde na horách.

Ale asi to nebylo tak snadné.
Na znovuoživení firmy padly třeba peníze, které jsem střádal synům. Dětem toho ani po 35 letech práce asi moc nepředám. Co jsem ušetřil, to jsme cpali do toho, abychom v březnu 2025 mohli zasít. Abychom koupili semínka, substráty.

Jaká je situace v lesnictví dnes? Po skončení kůrovcové kalamity asi zájem o sazenice poklesl.
Poptávka spadla z 220 milionů kusů na asi 40 milionů. Ale lesnictví je diagnóza. Do důchodu já už asi nepůjdu, to si řekněme upřímně, asi budu muset pracovat pořád. Ale ty stromy tu po mně zůstanou. Na jedné kalamitě jsme vydělali, druhá nás sejmula, ale my se prostě musíme oklepat a jít dál.