Studenti sami hledají kořeny dnešních problémů, říkají učitelé ocenění za otvírání témat

Proč se učit dějepis a poznávat moderní dějiny? A jak je učit? Odpovědi na obě otázky už léta hledá tandem dějepisářů ostravského Gymnázia Olgy Havlové Petr Šimíček a Jiří Sovadina. Za připomínání hodnot svobody a demokracie a otvírání důležitých celospolečenských témat teď od organizace Člověk v tísni převzali cenu pro výjimečné učitele.

Tvoří sehranou dvojici. Kromě toho, že dějepis téměř třicet let učí, dlouhodobě se zabývají také tvorbou materiálů pro výuku moderních dějin. S tím Jiří Sovadina a Petr Šimíček začali už téměř před dvaceti lety, když stáli u zrodu tehdy ojedinělého webového portálu Moderní dějiny, jehož cílem bylo zpřístupnění co největšího množství materiálů k dějinám 20. století a jejich sdílení.

A výukové materiály tvoří doteď. Čerpají ze svých pedagogických zkušeností a na svých studentech si také jednotlivé způsoby výuky ověřují. Znalost moderních dějin je podle nich jednou z cest, jak porozumět současnosti. „Studenty tyto paralely zajímají,“ říká oceněná dvojice.

4 fotografie

Jak vytváříte výukové materiály pro hodiny dějepisu?
Jiří Sovadina: Spolupracujeme se vzdělávací platformou Jeden svět na školách, jejíž součástí je program, který se týká československých dějin, nabízí výukové materiály pro školy a my jsme jedni z tvůrců. Máme letitou praxi jako učitelé i jako tvůrci metodických materiálů. Naše zkušenosti dál využíváme a často materiály používáme v hodinách, a ověřujeme tak přímo na studentech.
Petr Šimíček: Děláme například metodiky k filmům, výstavy, na cyklu pořadů jsme spolupracovali i s youtuberem. Portál je dostupný všem učitelům a školám, materiály jsou tam i v interaktivní verzi.

Co jste dělali naposledy?
Jiří Sovadina: Například plakátovou výstavu Rok zázraků, která se týká pádu komunistických režimů ve střední Evropě v roce 1989.
Petr Šimíček: Používali jsme dobové plakáty z roku 1989 – k volbě Václava Havla, ke stávce, k výzvě Zpátky do Evropy a podobně. K tomu jsme psali stručné texty a dohledali vzpomínky nebo články k dění v Československu, v NDR, v Polsku nebo v Maďarsku.

Co podle vašich učitelských zkušeností výuková pomůcka musí mít, aby studenty zaujala?
Jiří Sovadina: Hodně používáme dobové prameny, usilujeme o rozvoj kritického myšlení a čtenářské gramotnosti. To je důležité, protože studenti už čtou méně a méně, a my chceme, aby jim co nejvíce porozuměli.
Petr Šimíček: Zároveň hledáme formy přístupné současným mladým lidem. Pro Jeden svět na školách jsme dělali například scénáře pro youtubera Jiřího Burýška. Cyklus pořadů se jmenuje ‚Jirka vysvětluje moderní dějiny‘ a věnuje se různým etapám studené války, evropské integraci a dalším zásadním událostem poválečného světa. Snažili jsme se vybrat to nejpodstatnější, jít až na dřeň a Jiří Burýšek to doplnil o infografiky a obrazový doprovod. Pro studenty je to vítaný formát, velmi dobře funguje.

Materiálů pro učitele už je spousta, bodují badatelské lekce

Jaké teď v metodice výuky dějepisu panují trendy?
Jiří Sovadina: Dříve jsme hodně stavěli na textech, později na obrazových materiálech, fotkách. Dnešním trendem jsou badatelské lekce. To studenty vtahuje, sami musejí například čtením pramenů a analýzou nabízených materiálů hledat poznání.
Petr Šimíček: Dlouhodobě jsou pak důležitým zdrojem svědectví pamětníků. Studenti díky jejich vzpomínkám vnímají i něco jiného než suchý dějepis. Vidí emoce a v historii je velmi důležité umět se alespoň částečně vcítit do člověka a hledat i lidský rozměr. Velký rozdíl je také v množství materiálů. Když jsme začínali, pro výuku moderních dějin jich existovalo minimum, všechno jsme dělali na koleně. Proto jsme před lety založili portál modernidejiny.cz jako prostor, kde učitelé mohou materiály od pramenů přes obrazové dokumenty, videa až po prezentace sdílet. Teď už je naopak materiálů obrovská spousta a každý si může vybrat.

Jak vlastně studenti vnímají dějepis – je to oblíbený předmět?
Jiří Sovadina: Když přijdou ze základních škol, moc jej rádi nemají. Berou jej většinou jen jako výčet dat či letopočtů a k moderním dějinám se často ani nedostali. Tady, kde nelpíme na faktech, zajímají nás souvislosti a chceme, ať přemýšlejí, jak dějiny tvořily současnost, je ale historie baví a semináře míváme vždycky plné.

Dvacáté století na příběhu židovského muže. Neobvyklá výstava vysvětluje dějiny

Co je láká?
Petr Šimíček: Dozvědí se toho více a jinou formou než v klasické hodině. Hodně pracujeme s prameny, dobovými fotografiemi a texty, s filmy, výpověďmi pamětníků. Studenti pracují ve skupinách, podílejí se i na badatelské práci a my jsme jejich průvodci. Oni sami musejí na ty věci přijít, nějak je formulovat, diskutovat o nich. Je to taková živá rozprava.

Co je z moderních dějin nejvíc zajímá?
Petr Šimíček: Každý si něco nese z domu, mají své rodinné příběhy, a my s tím hodně pracujeme. Chceme, aby zapátrali, jak jejich příbuzní prožívali významné momenty v dějinách. Právě doba, ve které žili jejich příbuzní, je hodně zajímá, ať už jde o komunismus obecně, události osmašedesátého roku a podobně.
Jiří Sovadina: Ale také témata, která se týkají světa a jeho současných konfliktů. Hledají kořeny dnešních problémů, chtějí je pochopit.

Učebnice? Jen kvanta dat k našprtání, říká učitel. Vymyslel, jak děti vzdělávat jinak

Můžete uvést nějaký příklad?
Petr Šimíček: Zajímá je, jak se mohou zachovat, když nastane nějaká špatná doba. Třeba Mnichov, poválečné období v Československu, nástup komunismu v roce 1948. Jaké byly volby lidí – přidat se, vzdorovat, odejít. Hodně se zajímají o odchod do exilu, proč opustit domov, co by si člověk vzal, co by tím ztratil, získal. A pořád jde o aktuální témata. Když začala válka na Ukrajině, viděli přicházet spoustu žen s dětmi. Zajímá je, proč se to dělo a děje, spolu s námi hledají kořeny.

Vybírají si sami témata podle toho, co se aktuálně děje?
Petr Šimíček: Ano, touží poznávat věci do hloubky. Teď třeba Írán – chtěli přímo na toto téma seminář. Když se odehrál útok Hamásu v Izraeli, hned chtěli mít seminář na téma arabsko-izraelských válek. Je to takový základní servis, který bychom jim měli v dějepise dávat. Aby věděli, z čeho se události rodí, jaké mají kořeny a jaké názory jednotlivé strany mají.

Svobodu berou studenti jako danost

Jak k těm tématům přistupují?
Jiří Sovadina: Jsou citlivější. Žijí v rozbouřeném světě, který je v mnohých věcech nejistý, což dříve nebylo. Když se podíváme deset let zpátky, doba nebyla tak vyhrocená a budoucnost tak nejistá. A to oni cítí.
Petr Šimíček: Zároveň tady máme ekologické výzvy, AI, genderovou problematiku. Obrovské množství změn, které se odehrávají v době, kdy poznávají svět. Ta dynamika je obrovská. Svobodu ale berou jako danost a nedovedou si představit, že by o ni mohli přijít.

Z jakých zdrojů dnes studenti svět poznávají?
Jiří Sovadina: Na televizi se nedívají, noviny a časopisy nečtou, rozhlas neposlouchají. Hodně si pouštějí podcasty a hodně informace a fakta získávají z internetu a sociálních sítí. Zároveň mám ale zkušenost, že jsou k nim velmi nedůvěřiví a ostražití. Není to tak, že by věřili úplně všemu, na co narazí.
Petr Šimíček: Hodně také čerpají ze zahraničních zdrojů, jazykové bariéry s jejich znalostí angličtiny padají. Jsou opravdu spíše Evropany.

Dvacáté století nebylo jen experimentem šílených myslitelů a politiků

Za otvírání důležitých témat jste teď získali ocenění. Proč je důležité znát moderní dějiny?
Petr Šimíček: Pomáhá to porozumět dnešnímu světu a může to působit jako prevence černobílého vidění světa. Právě v dějinách studenti mohou vidět, jak je jednoduché sednout na lep zjednodušeným vizím budoucnosti. Že jednoduché recepty na lepší budoucnost dokážou masu lidí zbláznit tak, až ji dovedou k naprostému debaklu. Že to začíná nečitelně, nejasně a lidé to podceňují a bagatelizují. A to je důležité, aby vnímali, když se to děje teď, tady a kolem nich.

Vnímají nějaké paralely?
Jiří Sovadina: Paralel je moc a právě dvacáté století nám dává hodně příkladů, kdy se společnosti dostaly do problémů a krizí. Z toho můžou v současnosti čerpat.
Petr Šimíček: Třeba v souvislosti s válkou na Ukrajině, ruskojazyčnými bojůvkami na východě Ukrajiny a jak s nimi Rusové umějí pracovat, mě napadají henleinovci, Mnichov a naše pohraničí. Člověk, který historii zná, ty paralely vidí. Ale zajímavé je, že je nacházejí i oni a mluví o nich. To mi vždycky udělá velkou radost. Že o tom uvažují a debatují.